Dnes vám štěknu o rozcestí Pod
Třemšínem – severní rozcestí. Že na rozcestích není nic zajímavého, krom
ukazatele směru? Možná máte pravdu, ale toto rozcestí je jiné. Krásně barevné.
Dokonce i lavičky pro posezení sem člobrdové dali. Moc dobře věděli proč.
Tlapkal jsem zpevněnou cestou do
mírného kopečka. Minul jsem Harvestor, co jen tak stál v lese a pokračoval
dále za famfrňákem. Listí mi šustělo pod tlapami a očadla si prohlížela stromy,
hrající všemi barvami podzimu.
Les kolem mne se měnil jak
aprílové počasí. Po pravé tlapce jsem měl stále nádhernou bučinu, ale po tlapce
levé, to byla jiná. Chvilku jsem míjel jehličnaté stromky, které byly o
mrňousek vyšší než člobrdice. O kousek dál jsem minul vysoké stromy, abych
zanedlouho dotlapkal na místo, kde stromy rostly daleko od cesty. Než jsem se
nadál, už jsem opět tlapkal podél hustého jehličnatého lesa se stromky, které
se teprve o slovo přihlásí.
Tlapkal jsem stále kupředu.
Famfrňák větřil místní kámoše a ušadla poslouchala, zda náhodou nejsou moc
blízko. Když jsem odtrhnul očadla od prohlížení bučiny, zmerčil jsem na zemi
tolik stop místních kámošů, že mít se na pozoru bylo na místě.
Cesta mi utíkala za tlapami a já
si připadal jako v pohádce. Tlapkat hlubokým lesem hrajícím všemi barvami
podzimu, to už se mi dlouho nepoštěstí. Podle kožichu cítím blížící se zimu.
Jakmile začne trošku více mrznout, veškerý stromový podzim skončí na zemi a na
stromech jej nahradí námraza a snad i snížek. Ne, že bych se na zimu netěšil,
ale ještě si musím užít podzim.
Jak jsem tak tlapkal stále
kupředu s kebulí plnou myšlenek, přistihl jsem se, že lítám bučinou s větrem
o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost se spokojeně vlnil v rytmu běhu
a tlapky měly co dělat, aby vybraly všechny zatáček.
Lítal jsem mezi buky a užíval si
chvíli tady a teď. Když jsem se ocitl na rozcestí, vůbec jsem nevěnoval
pozornost cestě, která se napojila na cestu, po které šla člobrdice. Veškerá má
pozornost se soustředila na stromy nade mnou. Na hřejivé barvy podzimu všude
kolem mne. A nakonec i na lavičky, které někdo vyrobil z kulatin dřeva.
Z těch měla asi největší radost člobrdice a hned si na jednu sedla. Já byl
k nezastavení a na odpočinek jsem nemyslel.
Když se vydáte v mých
stopách, nepočítejte na místě s žádnou parkovou úpravou. Lavičky jsou
stejně přírodní jako les, ve kterém se nacházejí, a dokonale zapadají do okolí.
Vybízí k odpočinku po dlouhé cestě brdskými hvozdy. Kdyby podobných
laviček bylo v Brdech více, určitě by je člobrdové při svých toulkách
ocenili. Kdo ví, co není letos, může být příští rok.
