Dnes vám štěknu o mém poslední
zastavení na Formanské cyklostezce, o pomníku padlého ruského partyzána G. I.
Pimonoviče.
Tlapkal jsem Formanskou stezkou
zpátky k domovu. Všechna zastavení přímo na cestě jsem měl
v tlapkách. Puňťa se stále schovával za mraky a chvílemi to dokonce
vypadalo, že nedojdu domu se suchým kožíškem. I tak jsem si do kroku vrtěl
chvostem a očadly pozoroval místa, kudy jsem nedávno protlapkal.
Cesta mi šla krásně od tlapek.
Prosvištěl jsem kolem smírčího kříže i křížku u cesty. Než jsem se nadál, byl
jsem u pomníku Bitvy 1620 a stále tlapkal z kopečka. Odbočku ke Kocovu
mlýnu jsem minul spolu s podmáčenou loukou a než jsem se nadál, byl jsem
za mostkem přes Smolivecký potok. Už mi chybělo pouze vytlapkat do prudšího kopečka,
když jsem si po levé tlapce všimnul lesní cesty. V tu chvíli mi kebulína
prozradila, že jsem zapomněl prozkoumat ještě jedno zastavení, které
k Formanské stezce neodmyslitelně patří.
Vydal jsem se lesní cestou do
podzimem zbarveného hlubokého lesa. Po pravé tlapce jsem měl vysoké stromy, po
levé tlapce hustou školku, která se zanedlouho změnila v palouček.
K mému překvapení mne již nečekala překážková dráha z vytěžených
stromů. Cesta do hloubi lesa již byla průchozí.
Protlapkal jsem přes palouček,
přeskočil jsem potůček a stále za famfrňákem jsem tlapkal hlouběji a hlouběji
do hlubokého lesa. Les kolem mne se rychle měnil. Nyní jsem byl v hustém
lese, kde všude kolem mne rostly rozčepýřené stromky. Tady slyšet zachrochtání,
tak beru tlapky na ramena a řítím se zpět na stezku fofrnickým tempem. Naštěstí
se žádné chrochtání nekonalo a já mohl pokračovat poklidně dál.
Než jsem se nadál, prosvištěl
jsem zatáčkou, očadlem mrknul doleva a už jsem jej viděl. Asi deset skoků mi
chybělo a byl jsem v cíli. Přímo přede mnou stál velký pomník G. I.
Pimonoviče, v celé své kráse.
Všude kolem byl naprostý klid. Do
ticha občas zašvitořil ptáček. Ušadla poslouchala tekoucí potok a očadla se
kochala. Nejen k místnímu pomníku chodím rád. Příroda kolem je naprosto
úchvatná. Za pomníkem teče Smolivecký potok. Kroutí se mezi stromy a vytváří
nádhernou scenérii. Bohužel, k potůčku jsem se dostal jenom jednou. Když
je po dešti, je celé jeho okolí hodně podmáčené. A riskovat, že mne bude muset
člobrdice z bahýnka vytahovat, to se mi nechce. Proto raději stojím u
pomníku a kochám se z výšky. Stejně je odtud nejlepší výhled.


