Mlha přede mnou, mlha za mnou a
já jsem někde uprostřed přírodního parku Pod Štědrým. Kde? No přeci
v jedné hluboké bučině plné mladých buků, kamení a i přes mlhu poznávám,
že tlapkám stále do kopečka. Že byste chtěli, abych místo upřesnil? Žádný problém.
Stačí se vydat do kopečka za studánkou, která v mapě nemá jméno, ale když
o ní Štěkám, tak jako o studánce u Přebudova. A za ní je bučina.
Krásná bučina plná majestátních
buků. Čím výše bučinou tlapkáte, tím jsou buky mladší. Čím jsou buky mladší,
tím více kamení pod nimi je. Čím více kamení pod buky je, tím je cesta
zajímavější. Obzvlášť nyní na podzim, kdy jsou kameny ukryté pod napadaným listím.
Tady se mi tlapká, no žádná velká
radost. Jsem moc daleko od lidí i od cesty, takže musím být extrémně opatrný.
Navíc musím hlídat ségruši i člobrdici a to je na jednoho parťapku
v těchto místech nadpsí úkol. To by však bylo, abych na něj nevyzrál.
Tlapkal jsem pod vysokými buky
s maximální opatrností. Člobrdici jsem ukázal kameny porostlé všemi druhy
mechu a ségruši poprosil, aby člobrdici pózovala. Jen co jsem obě holky
zabavil, mohl jsem se porozhlédnout po okolí. Opatrně jsem našlapoval a očadla
měl v pohotovosti. Našel jsem na zemi spoustu bukvic a objevil novou
školku. Než jsem se nadál, už jsem stál na lesní cestě.
Ani nevíte, jakou jsem měl
z měkoučké lesní cesty radost. Věděl jsem, že odtud se mi bude tlapkat,
jedna radost. Jak jsem si na cestě spokojeně lebedil, ušadla zaslechla blížící
se člobrdy. Za člobrdicí se mi nechtělo, tak jsem štěknul na ségruši. Než jsem
se nadál, už jsem měl ségruši i člobrdici po boku a mohl jsem pokračovat dále.
Lesní cestou jsem se konečně
vydal z kopečka. Bučina se změnila v hustý jehličnatý les. Na
rozcestí jsem se vydal z kopečka a než jsem se nadál, už jsem se klouzal
po bahýnku z prudkého kopce. Slyšel jsem něco o tom, že mám být opatrný,
ale tlapky si dělaly, co chtěly. Naštěstí jsem se ve zdraví doklouzal do další
bučiny. Sotva jsem se v ní objevil, cesta se změnila. Už nebyla bahnitá,
už jsem opět tlapkal po listí.
Prosvištěl jsem bučinou a
v mžiku jsem stál na louce. Zkontroloval jsem studánku a vydal se po louce
podél lesa k domovu. Cesta, po které jsem tlapkal, byla plná děr od myšek.
Tolik myších domků jsem tu ještě nezažil. Být tu táta, určitě by mi myšáky i
spočítal. Já na počítání moc nejsem. Já se raději kochám přírodou.
Myší louku jsem nechal za sebou.
Minul jsem kazatelnu, prosvištěl jsem kolem pole a na sotva znatelné cestě vedoucí
přes louku do lesa jsem se vydal k domovu. Louka, po které jsem nyní
tlapkal, byla samá voda. Tlapky mlaskaly a v mžiku jsem měl mokré bříško.
Otočil jsem se a viděl ségruši, jak lítá po louce, co jí tlapky dovolí.
Člobrdice, která šla poslední, skákala z jednoho trsu trávy na druhý a
snažila se neskočit do vody. Jo jo, tuhle louku, tu mám rád. Tady by byl super
rybník. Tahle louka je totiž podmáčená neustále.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo,
když jsem stál na louce u lesa. Po vodičce ani památky a pod tlapami pevnou
zem. Počkal jsem na holky a po jejich boku se vydal do lesa. Protlapkal jsem
kolem borovice a v mžiku jsem stál u dřevěných domků.
Opatrně jsem prozkoumal dřevěné
domky a přístřešky. Objevil jsem malou pícku, ohniště a spoustu keramiky.
Najednou jsem si připadal, jako v hodně dávné minulosti. Najít v lese
tolik kousků keramiky, pícku na její pálení a ohniště, to se jen tak nepovede.
Ale nebojte, nezakopl jsem o bludný kámen. Objevil jsem dětský tábor, kde se
keramiku učí zpracovávat.
