Tentokrát vám štěknu o Třemšínské
studně, schované v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy. Krásná
studánka plná chutné vodičky pod zříceninou hradu vybízí k návštěvě.
Tlapkal jsem lesní cestou pod
vysokými stromy. Některé již byly opadané, jiné hrály všemi barvami podzimu. Tu
a tam se mezi listnatými stromy hlásil o slovo strom jehličnatý. Kolem cesty
jich však moc nebylo.
Nemohl jsem si vybrat lepší
cestičku. Tlapkal jsem z mírného kopečka měkoučkou cestou. Co chvilku jsem
se musel vyhnout lepivému voňavému bahýnku, o mrňousek dál jsem prosvištěl
louží. Cesta mi utíkala krásně od tlapek a netrvalo dlouho a ocitl jsem se
v místech, kde pod vysokými stromy rostl keř na keři. V tu chvíli
jsem věděl, že už jsem blízko.
Očadla jsem měl na stopkách celou
cestu, ale famfrňák až do této chvíle odpočíval. Byl tak svěží, že sotva jsem
mu dal pokyn hledat vodičku, v mžiku jí navětřil. Tlapky se daly do pohybu
a já letěl s větrem o závod.
Minul jsem několik vysokých
stromů, oběhl několik louží. Prosvištěl jsem kolem několika kamenů a než jsem
se nadál, už mne tlapky nesly po pěšince mezi keře. Sotva mne tlapky na pěšinku
donesly, uviděl jsem jí před sebou. Krásnou dřevěnou vysokou studnu. Už mi
chybělo jen několik kroků a několik skoků a mohl jsem být v cíli. Ano,
štěkám mohl, neboť v tu nejkrásnější chvíli jsem uslyšel člobrdici, jak na
mne volá, že jsem daleko a měl bych se vrátit.
Kebulí se mi prohnalo tolik
myšlenek. Věděl jsem, že se musím vrátit, ale zvědavost mne chtěla hnát stále
kupředu. Nakonec převládl rozum nad zvědavostí a já metl k člobrdici
takovou rychlostí, že mi ušadla vlála ve větru, sotva se na kebuli udržela.
Chvost měl co dělat, aby vykormidloval všechny zatáčky, kterými jsem letěl.
V mžiku jsem byl u člobrdice. Fofrnicky jsem jí oběhl a jak rychle jsem
k ní běžel, tak rychle jsem zase mizel vstříc studánce.
Než jsem se nadál, opět jsem stál
na pěšince vedoucí ke studánce. Udělal jsem pár kroků a pár skoků a najednou
jsem stál u studánky. Světe, div se, nikdo mne nevolal. Člobrdice určitě věděla
kde jsem a já se mohl dát do zkoumání. Studánku jsem nejdříve oběhl a nestačil
se divit, jak je velká. Prozkoumal jsem všechny pěšinky, které tu vybudovali
místní kámoši. Sotva jsem se dal do zkoumání zbytků zdí, už jsem měl u sebe
člobrdici se ségruší.
Holky přišly právě včas. Už jsem
měl v merku, že jsme na místě jenom my tři. Místo jsem měl prozkoumané a
bylo na čase, nechat člobrdici pořídit pár fotek. Měl jsem takovou radost, že
jsem neodolal ségrušiným pokynům ke hře. Nyní už jsem si hrát mohl. Úkol jsem
měl splněný. Našel jsem krásné místo. Dokonce jsem jej stihl i prozkoumat. A že
ségruše si místo sotva prohlédla? Vždyť by nic, o čem bych já nevěděl, stejně neobjevila.
