Dnes vám štěknu o třech křížích u
cesty pod vrchem Třemšín. Kdysi na místě stával pouze jeden kříž jako vzpomínka
na místního lesníka. Když se však kříž začal rozpadat, dva lidé nezávisle na
sobě, vyrobili kříž nový. Dali je na místo a starý kříž na místě nechali
s tím, že jednou, až nadejde jeho čas, kříž odstraní. Jenže čas kříži
ještě nenadešel, tak na místě stojí všechny tři kříže. No řekněte, není to
zajímavé?
Sluníčko bylo čím dál tím níž,
když jsem sbíhal z Třemšína. Za tlapkami mi odletovalo listí a já doufal,
že večer jen tak nepřijde. Ne, že bych se domů netěšil, ale všude kolem mne
toho bylo tolik co k prozkoumání. Navíc les hrál všemi barvami podzimu. A
jak krásně voněl.
Tlapkal jsem po úzké pěšince
pokryté spadaným listím. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy.
Většina z nich byla připravená na rychle se blížící zimu. Sluníčko
korunami stromů prosvítalo a odráželo se na barevném listí spadaným pod stromy.
Co chvilku mi nad kebulí prolétnul ptáček, co chvilku zašramotil místní kámoš
v listí. Kdo to byl, to netuším. Byl jsem tak unesen místní krásnou
přírodou, že jsem ani nekoukal, kdo mne to na místě doprovází.
Cesta mi utíkala rychle za
tlapkami. Prosvištěl jsem bučinou ani nevím jak. Stále jsem tlapkal
z mírného kopečka. Co chvilku jsem seběhl z pěšinky, abych se mohl
proběhnout pod vysokými stromy. K mému překvapení jsem objevil starý buk
porostlý spoustou chorošů. Byl zlomený vejpůl, ale vůbec nepůsobil smutně.
Spíše bučině dodal pohádkovou atmosféru.
Zem přede mnou se pomalu měnila.
Ta tam byla bučina a šustící spadané listí pod tlapami. Už jsem tlapkal pod
vysokými jehličnatými stromy. Pěšinka, po které jsem tlapkal, se stáčela
doleva. K mému překvapení mne však tlapky nesly dále rovně. Kam, to jsem
v tuto chvíli ještě netušil. Věděl jsem však, že mne určitě donesou na
krásné místo.
Pro jistotu jsem nastražil ušadla
i famfrňák. Byl jsem tak moc zvědavý, kam mne tlapky nesou, že jsem nastražil
všechny smysly, aby mi pomohli s hádankou. Jenže ušadla slyšela vzdálený
šustot listí a famfrňák cítil pouze nádhernou vůni lesa. Cítil jsem se tak
svobodný a uvolněný, že jsem se nechal unést touto nádhernou chvílí.
Netrvalo dlouho a byl jsem na
cestě. Tvrdé zpevněné cestě, která toho určitě hodně pamatuje. Všude, kam
očadlo dohlédlo, stále rostly vysoké stromy. Jen po pravé tlapce očadla
zmerčila místo, kam mne tlapky neomylně nesly.
Jen pár kroků přede mnou očadla
zmerčila tři kříže. Sluníčko už bylo tak nízko, že prosvítalo mezi kmeny stromů
a dodávalo místu zvláštní atmosféru. Místo působilo tak klidným dojmem, že jsem
se musel zastavit. Prohlédl jsem si tři kříže a zjistil, že jeden kříž již
křížem není. Stál však stále hrdě vedle dalších dvou křížů a vůbec mu nevadil
zub času, který se na něm podepsal.
Už ani nevím, jak dlouho jsem u
křížů stál. Ve chvíli, kdy jsem byl u křížů, se čas zastavil. Sluníčko zůstalo
stále na své místě a já už nikam nespěchal. Když jsem se po dlouhé době pohnul,
zjistil jsem, že vedle mne stojí nehnutě i člobrdice se ségruší. To se moc
často nestává, to mi věřte.
