Dnes vám štěknu o studánce U
jezevce Pepi. Vím, o té jsem vám toho již naštěkal. Jenže tentokrát se ke mne připojila
kamarádka mlha, která mi výlet nečekaně zpříjemnila.
Sotva jsem vstal, už jsem byl k nezastavení.
Nevím, čím to je, ale obvykle za touhle radostnou náladou stojí kamarád Puňťa,
který mne tahá z pelechu svými hřejivými paprsky. Nyní, když úřaduje venku
mlha, je mi záhodno, že už od otevření očadel se těším ven.
Zbaštil jsem snídani a přemluvil
ségruši, aby šla popohnat člobrdici. Přeci jen, já nejsem tak vytrvalý, rychlý a
obratný jako ségruše. Té se těžko odolává.
Mohlo se vyrazit. Na dnešek jsem
měl jasně daný cíl. Chtěl jsem se podívat za Pepou. Dlouho jsem u něj nebyl, a
s mlhou v kožichu vlastně ještě nikdy. Prosvištěl jsem přes pole,
proběhl se po louce a než jsem se nadál, už jsem byl v lese. Mlha, která
by se dala krájet, mne na chviličku opustila. To se ví, že ne úplně, ale už
jsem si alespoň viděl na drápky na tlapkách.
Les, do kterého jsem vběhl, zářil
všemi odstíny zelené. Majestátní smrky nad kebulí doplňovala tráva pod tlapami.
O mrňousek dál jsem viděl kmeny buků, ale po barevném listí v jejich korunách
nebylo ani památky. Ty měla ve svém závoji zamotané má nová kamarádka mlha.
Les, kterým jsem tlapkal, se mi
měnil před očadly. Dnes to ale nebylo stromky, nýbrž mlhou. Chvilku schovávala
poslední barevné listy v korunách stromů, aby o mrňousek dál schovala i
mne. Vidět v tu chvíli člobrdici bylo nemožné. O ségruši jsem ovšem věděl.
Jakmile jsem dotlapkal pod mlhovou sukni, vždy se odněkud vynořila, aby se záhy
opět ztratila v mlze. Vůbec mi nedala šanci jí zmerčit.
Netrvalo dlouho a mlha se zvedla.
Přímo před sebou jsem viděl silnici a za ní louku. Věděl jsem, že budu muset
jít kousek na vodítku, ale vůbec mi to nevadilo. Těšil jsem se, až silnici
přetlapkám, prosvištím kolem pastviny a přivítá mne Pepa. Snad bude doma. Moc
často za ním na kus štěku nechodím. Abych štěkl pravdu, vlastně vůbec nevím,
zda je Pepa někdy doma. Nikdy jsem ho neviděl. Ale bar má úžasný. Podává
osvěžující vodičku, která bodne za každého počasí.
S myšlenkami na Pepu mi šla
cesta od tlapek. Než jsem se nadál, asfaltku jsem měl za sebou, pastvinu po
levé tlapce a po pravé tlapce na mne z druhé pastviny koukala kravka. Jak
jsem byl zamyšlený, hrozně jsem se jí lekl. Kravka mi zabučela na pozdrav, já
jí zamával chvostem a upaloval kupředu, co mi tlapky dovolily.
Čím dále jsem od kravky byl, tím
blíže jsem měl kamarádku mlhu. Byla úplně všude. Bučinu, do které jsem se tak
moc těšil, jsem skoro nepoznal. Jak bych také mohl, když všude kolem mne byla
spousta kmenů bez koruny? Navíc jsem k žádnému kmeni nepřišel tak blízko,
abych jej mohl prozkoumat. Snad jen podle listí pod tlapami jsem poznal, že jsem
skoro u Pepy. Cestu mám v kebuli a na tu se mohu spolehnout.
Nebo také nemohu. Jak jsem si byl
jistý, že trefím napoprvé, v mlze jsem se úplně zamotal. Minul jsem pěšinku
a pokračoval po cestě stále za famfrňákem. Naštěstí mne na špatný směr
upozornila ušadla. Ta zaslechla jemné hučení vodičky. Ten zvuk nemohlo vydávat
nic jiného, než bar U jezevce Pepi.
Na místě jsem se otočil a
upaloval, co mi tlapky dovolily. Po pár krocích a několika skocích jsem svištěl
z kopečka a v mžiku jsem byl u Pepy. Po Pepovi nebylo v okolí ani
vidu, ani slechu. Ale ze studánky U jezevce Pepi, baru pro místní kámoše,
vytékala průzračně čistá vodička. Teklo jí tolik, že jsem neměl šanci všechnu
vodičku vypít. To ale vůbec nevadí. Vodička, která ze studánky proudem vytéká,
tvoří malý potůček a teče dál, do hlubokého lesa.
Přátelé a kamarádi, možná jste si
všimli, že studánka se jmenuje U jezevce Pepi. Pepa nám opravdu neměkne. Tedy
pevně v to věřím. Jak k měkkému i přišel, to je mi záhadou a až jí
rozštěknu, určitě vám dám vědět.
