Dnes vám štěknu o místě, které
v mapách podle jména nenajdete. Pokud se však budete chtít vypravit
v mých stopách, dejte si do map Chynín a pak hledejte místní označení U
Rocha. Tam, kde se na mapě kříží cesty a je nakreslená skála, tam je místo, o
kterém vám budu vyprávět. Pohádková chaloupka na začátku brdských lesů.
Tlapkal jsem hlubokým brdským
lesem. Cesta mne vedla stále do mírného kopečka. Minul jsem říčku a už jsem
mašíroval hustým jehličnatým lesem. Jen na chvilinku jsem se ocitl pod vysokými
stromy a mohl se proběhnout jehličím a borůvčím.
Cesta mi utíkala krásně od
tlapek. Než jsem se nadál, borůvčí jsem měl prozkoumané a stál jsem opět na
cestě. Vydal jsem se kupředu, přímo za famfrňákem. Prosvištěl jsem mezi mladými
stromky a najednou jsem se ocitl v lese tak hustém, že jsem se nestačil
divit.
Očadla mi přecházela údivem. Na
podobná místa nesmím a nyní mne do hustého lesa zavede cesta. K mému
překvapení mne člobrdice nevolala zpátky, ale šla za mnou. To už bylo moc překvapení
naráz.
Nastražil jsem všechny smysly.
Ušadla byla ve střehu, očadla sledovala nejen cestu, po které jsem tlapkal, ale
rozhlížela se i po okolí, zda nezmerčí místního kámoše. A famfrňák? Ten větřil
ostošest, a já doufal, že nic kromě vůně vlhkého lesa nenavětří.
Svištěl jsem stále na pěšince
dopředu, abych se v mžiku vracel zpátky k člobrdici. Ta šla opatrněji
než opatrně a k tomu našlapovala tak tiše, že jsem jí chvílemi ani
neslyšel. Přišlo mi, že tlapkám věčnost, než jsem se dostal z hustého lesa,
abych se do něj po pár krocích zase vrátil. Naštěstí už ne nadlouho.
Ani nevíte, jakou jsem měl
radost, když se pěšinka změnila na cestu. Sice jsem stále tlapkal hustým lesem,
který byl ještě nedávno lesní školkou, ale cesta již byla širší a já se cítil
bezpečněji. Netrvalo dlouho a hustý les skončil a já stál pod majestátními
jehličnany.
Tlapkal jsem stále kupředu a
najednou, zničehonic, jsem se ocitl na rozcestí. Kebule si prohlížela všechny
směry, ale tlapky se nezastavily. Stále nesly mé tělo kupředu a neomylně
zabočily doprava. Byl jsem moc zvědav, kam mne zanesou.
Cesta se změnila. Už jsem
netlapkal krásnou lesní cestou. Už jsem tlapkal super voňavoučkou bahenní
cestou a neustále se musel vracet k člobrdici, která se snažila projít se suchou
botou. Naštěstí to brzy vzdala s konstatováním, že bude ráda, když jí boty
zůstanou na nohou a nevcucne je bahno. Nevím, proč má vždy o boty takový
strach. Měl jsem je na tlapkách asi dvakrát a už bych je nechtěl.
Po pár krocích a několika
mlaskavých skocích jsem stál pod skalkou. Po levé tlapce chaloupku jak
z pohádky, po tlapce pravé tlapce skalku, přes kterou na mne svítil puňťa.
To se ví, musel jsem chaloupku důkladně prozkoumat.
Kopnul jsem do vrtule a už jsem
svištěl. Nejdříve jsem chaloupku několikrát oběhl. Zjistil jsem, že se na ní
sice podepsal zub času, ale také jsem se ujistil, že ještě chvilku stát bude.
Po tomto zjištění jsem se vydal na vnitřní průzkum. V chaloupce jsem našel
zbytky jídla místních kámošů.
V tu chvíli mi to doštěklo.
Už při obhlídce jsem měl tucha, že jsem neobjevil pohádkovou chaloupku, ale
zimní bar pro místní kámoše. Po vnitřním důkladném prozkoumání se můj tuch
potvrdil. Bar má ještě zavřeno, ale za chvilku jej určitě otevřou. Vždyť zima
se kvapem blíží a místní kámoši si musí sdělit, co všechno za léto zažili.
