Dlouho jsem vás nezavedl na
pořádnou zříceninu hradu. Od návštěvy Třemšína už nějaký ten pátek uběhl, tak
je na čase štěknout vám o dalším kdysi majestátním hradu. Dnešní výletnický
štěk proto bude Potštejna, nebo také Potenštejna, záleží, jaký název se vám
líbí více.
Tlapkal jsem smíšeným lesem a než
jsem se nadál, už jsem byl u malého rybníčku v hlubokém lese. Nikde ani
živáčka, jen občas mírný větřík zašustil spadaným listím ležícím pod stromy.
Ptáčci mi do kroku nezpívali, jen člobrdice po mém boku mi dávala vědět, že
nejsem na místě až tak úplně sám.
To, že mne doprovází člobrdice,
jsem si vlastně uvědomil ve chvíli, kdy jsem zahlédl rybníček. Rozum nerozum,
tlapky se daly do pohybu a nesly mé tělo s větrem o závod k rybníčku
kousek přede mnou. Už mi chybělo jen několik rychlých kroků a už už bych byl u
vodičky, když jsem zaslechl člobrdici jak na mne volá. To se ví, že jsem změnil
směr a místo do vodičky jsem pelášil k člobrdici.
S člobrdicí po boku jsem
pomalu tlapkal zpátky k rybníčku. Pomalu jsem sešel z hráze, abych se
napil. Žádné koupání se nekonalo. Také kdo by se koupal v těchto již hodně
studených dnech? Když jsem vodičku ochutnal, byl jsem moc rád, že mne člobrdice
zavolala zpět. Kdyby mne mé nezbedné tlapky do rybníčka zanesly, to bych musel
lítat s větrem o závod hodně dlouho, abych se zahřál.
Po marném pokusu o vypití
rybníčku jsem se vydal lesní cestou do mírného kopečka. Listí pod tlapami
šustilo a já pomalu, ale jistě, vstupoval do krásné bučiny zahalené do barev
podzimu.
Vyběhl jsem na kopeček a než jsem
nadál, stál jsem na rozcestí. Kudy se vydat mi bylo jasné hned. Les po pravé
tlapce byl tak hustý, že tam se mi tlapkat nechtělo. Bučina, která k němu
vedla o mrňousek dál končila a já věděl, že tam bych se neproběhl. Zabočil jsem
proto pěšinkou po tlapce levé a vydal se hluboké bučiny.
Minul jsem několik majestátních
buků, když jsem si všimnul zvláštní pěšinky po levé tlapce. Listí na ní mizelo
a odkrývalo řadu na sobě poskládaných kamenů. V tu chvíli mi to doštěklo.
Už jsem na Potštejně. Na zřícenině hradu, kde už jsem kdysi dávno byl. Jako
dnes si pamatuji, že jsem si tenkrát říkal, že až sem opět zavítám, prozkoumám
zříceninu ještě důkladněji než důkladně. Jak jsem si tenkrát slíbil, začal jsem
nyní realizovat.
Prosvištěl jsem kolem zídky a
ocitl se na lesní cestě. Za ní jsem uviděl, jak pěšinka, po které jsem přiběhl,
pokračuje. Vydal jsem se přímo za famfrňákem. Svištěl jsem podél hradeb, až
jsem objevil příkop. Tady už jsem postupoval opatrněji. Kameny schované pod
spadaným listím se mi vrtěly pod tlapami. Byť mi to nebylo příjemné, od
důkladného průzkumu mi neodradily.
Prozkoumal jsem příkop, vytlapkal
zpět na pěšinku a zjistil jsem, že přímo pode mnou je další zídka. Vydal jsem
se podél ní směrem, odkud jsem přišel. Pěšinka, po které jsem tlapkal, vedla
chvilku do kopečka, chvilku z kopečka. Jen ten sráz vedle ní mne
znervózňoval a já byl rád, že jsem opět u cesty. Už mi nezbývalo mnoho míst,
kam se ještě vydat. Vydal jsem se proto
lesní cestou vlevo a k mému překvapení jsem zjistil, že zřícenina není tak
malá, jak se mi zdálo. Zatím jsem měl prokoumán pouze její obvod, ale to
nejdůležitější, to mne teprve čekalo.
Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Po
levé tlapce jsem měl val a několik zdí. Po pravé tlapce jsem objevil díru
v zemi, která byla ták hluboká, že jsem jí raději prozkoumal pouze zdálky.
Výšky, ty mi nevadí, ale hloubky, ty moc rád nemám.
Po důkladném prozkoumání celé
zříceniny jsem se s člobrdicí potkal u cedule s obrázkem, jak asi
hrad kdysi vypadal. Musím vám štěknout, že z něj musela být super bájo
vyhlídka. I když dnešní bučina také není k zahození. Poskytuje nejen stín,
ale nyní v hřejivých barvách podzimu dodává hradu přívětivou atmosféru.
