Tentokrát vám štěknu o bývalé
boudě u svatého Jana v Brdech. Jen ten název mi nejde do kebule. Prý
bouda. Podle obrázků na místě stávala krásná chaloupka, ze které se dochovala
jen část zdi. Přesto místo stojí za návštěvu. Chata stojí v přírodě,
kterou jen tak někde neuvidíte.
Tlapkal jsem hlubokým lesem po
červené lesní cestě Tocká. Chvostem jsem mával na rozloučenou vyhlídkovému
místu Malý Tok a užíval si přírodu, která se jen tak nevidí.
Všude, kam očadlo dohlédlo,
rostly vysoké stromy. Pod nimi jsem si prohlížel místy koberce z borůvčí,
jinde ze suchého kapradí. Občas na mne vykouknul balvan. Některý porostlý
mechem, jiný se ukazoval v celé své šedivé kráse. Zkrátka kam očadlo
dohlédlo, vždy bylo na co se dívat.
Tlapkal jsem po cestě a kochal se
přírodou. Občas se mi mezi stromy naskytla malá vyhlídka na protilehlé kopce.
Jinde jsem koukal na stopy po místních kámoších, kteří si tu vyšlapaly spoustu
pěšinek. To se ví, ty co vedly borůvčím, jsem občas prozkoumal. Jiné, co vedly
do houští, ty jsem prozkoumal jen u cesty. Byl jsem moc zvědav, jaký kámoš si
pěšinku vyšlapal, ale rušit ho, to jsem nechtěl. Jak moc dobře víte, na nezvané
návštěvy já nechodím.
Tlapky mne nesly stále kupředu
cestou mírně z kopečka. Kebulí se mi honila spousta myšlenek a já jimi
proplouval, ani nevím jak. Co chvilku jsem na kraji cesty zmerčil stopy
divočáků, o mrňousek dál stopy srnek. Dokonce i stopy zajocha jsem zmerčil.
V nejbližším okolí žijí snad všichni kámoši z lesní říše, které si
vybavím.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal, když jsem kousek od cesty po pravé tlapce zmerčil zeď. Po tlapce levé
bylo místo, kde ještě nedávno rostly majestátní jehličnany. Dnes není po
jehličnanech ani památky. Ale koberec z borůvčí na místě zůstal.
Sotva jsem zmerčil zeď, tlapky se
daly do pohybu. Nesly mé tělo rychle kupředu. Ušadla na kebuli jen vlála a
chvost měl do dělat, aby vyrovnával pohyb mého těla. Po několika rychlých
krocích jsem byl v cíli. Zbytky zdi, ke kterým jsem svištěl nejvyšší
rychlostí, jakou jen jsem schopen svištět, jsem měl přímo pod famfrňákem. Po
pravé tlapce jsem lesní cestu, za chvostem několik stromů a po tlapce levé
majestátní strom, který pozůstatky zdi chrání. K mému překvapení jsem
vedle stromu zmerčil další zajímavé místečko, které se vyžadovalo prozkoumání
mou maličkostí.
Prohlédl jsem si zbytky zdi a
její okolí a v mžiku jsem stál pod svatým obrázkem. Obrázek je ukrytý za
sklem, aby na něj nepršelo. Stráží jej ten samý vysoký strom, co stráží zbytky
zdi. Pod obrázkem sv. Jana je obrázek, jak kdysi vypadala chaloupka, jejíž zeď
jsem jen o mrňousek dál objevil. V době své největší slávy byla opravdu
pěkná. Navíc s parádním výhledem do dálky. Jen okna prý chaloupka neměla,
zato malé střílny, těch měla nespočet.
