Dnes vám štěknu o vyhlídce
Mariina skála, kterou naleznete nedaleko obce Šťáhlavy. Vyhlídku jsem navštívil
za snížené viditelnosti a i přesto jsem viděl snad vše, co vidět mohu. I
Radyni, která stojí na protějším kopci.
Tlapkal jsem zpevněnou cestou do
mírného kopečka. Vlakové koleje jsem nechal za chvostem a těšil se z lesa,
do kterého jsem vstoupil. Minul jsem skládku dřeva, prohlédl si vysoké
jehličnany i malé stromky, které se již hlásí o slovo a já je znám jako malé,
sotva viditelné špunty.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Jen co skončil les s mladými stromky, dotlapkal jsem k dřevěné boudě.
Zda kdysi sloužila jako seník nebo jako bouda pro člobrdy, těžko štěknout. Dnes
již má to nejlepší za sebou. Přesto se však nechce vzdát a stojí dál pod
vysokými stromy. Dodává místu zvláštní, poněkud tajemnou, atmosféru.
To se ví, boudu jsem musel
prozkoumat. Podle stop je vidět, že k ní chodí spousta místních kámošů.
Ale baštu tu nenaleznou. Chodí kolem boudy a dovnitř žádný nezavítá. Přitom
mají dveře otevřené. A já se do útrob boudy také nehrnul. S úctou a
respektem jsem prozkoumal boudu pouze zvenku. Škoda, že mi nepověděla více, než
je navenek patrné. V době své největší slávy určitě zažila tolik příběhů,
že bych z nich štěkl román.
S kebulí plnou myšlenek, co
všechno asi bouda zažila, pokračoval jsem v cestě do kopečka. Minul jsem
lesní cestu a les tak hustý, že jsem jej nemohl prozkoumat. Prohlédl si skálu,
ze které musí být parádní výhled do dáli. Na skálu jsem se však nevydal.
Spadané listí pokrývalo všechny přístupové pěšinky, které byly opravdu hodně
strmé. Rozhodl jsem se, že se na skálu vypravím z jara nebo v létě,
pokud se na místo opět dostanu.
Než jsem se nadál, stál jsem u
bývalé hájenky. Když jsem tu byl naposledy, pobíhaly kolem mne kámošky ovce a
kozy. Tentokrát jsem ani jednu neviděl. Zda byly ukryté v teplíčku, nebo
nechtěly poštěkat, kdo ví. Ale zvědavé pipky, ty se na kus štěku hrnuly.
Zamával jsem pipkám chvostem na
pozdrav a odbočil jsem na lesní cestu, mírně vpravo od cesty zpevněné. Přímo
přede mnou jsem viděl parádní bučinu. Po pravé tlapce jsem měl mladé stromky
všech druhů a velikostí. Kousek jsem kolem nich popošel a už jsem zmerčil
pěšinku, která mne provedla mezi nimi. Než jsem se nadál, stál jsem pod skálou
tyčící se do výšky. Byl jsem pod jedinou vysokou skálou v okolí.
Sotva jsem skálu zmerčil, tlapky
se daly do pohybu. Nesly mne takovou rychlostí, že mi ušadla vlála ve větru a
famfrňák měl co dělat, aby navětřil všechny vůně lesa, které jen cítit mohl.
Prosvištěl jsem kolem několika stromů a v mžiku jsem stál u balvanu. Tady
pěšinka končila.
S končící pěšinkou však
přišly strmé schody. Nejdříve vytvořené z klád a plné hlíny. O mrňousek
výše už jsem stoupal po kovových děravých schodech, které opravdu nemám rád. Na
nich jsem vždy vděčný za to, že jsem kus chlapa. Jinak by mi tlapky zapadaly do
dírek a to by se mi vůbec nelíbilo.
Než jsem se nadál, už jsem byl
v altánu na vrcholu skály a koukal jsem do dálky. Viděl jsem nejen blízké
lesy, ale i vzdálenou Radyni. Stojí na protějším kopci a ční do dálky. Nevím,
jak to dělá, ale vždy si udrží můj pohled. Větve blízké borovice dokreslují
celý obraz.
Musím vám štěknout, že Mariina
vyhlídka stojí za návštěvu za jakéhokoli počasí. To se ví, když je jasno,
budete mít hezčí fotky. Ale zážitek budete mít stejný jako já. Jen vám možná
nebude fučet do kožichu a za krk, jako fučelo mne a člobrdici. Ale i tak jsem
si vyhlídku užil. Ostatně jako vždy.

