Třetí adventní neděle je za námi
a já stále putuji po stopách Jakuba Jana Ryby. Dnes vás zavedu do Podbrdského
muzea, kde se dozvíte nejen spoustu věcí o tom, jak se na Podbrdsku žilo, ale
dozvíte se i mnoho informací o skladateli České mše vánoční, Jakubu Janu
Rybovi.
Co vám musím štěknout hned na
začátku příběhu je, že do muzea se s člobrdy nevypravíte. Co byste tam také
chtěli dělat? Přeci jen je lepší vyslat na průzkum člobrdy samotné, pořádně si
odpočinout a nabrat síly. Poté už jen vytáhněte člobrdy do Brd nebo Rožmitálu na
místa, o kterých se v muzeu dozvěděli spoustu zajímavých informací. Stejně
tak jsem to udělal já a nemohu si tento postup vynachválit.
Snad vám štěknu vše přesně tak,
jak by si člobrdice přála. Jí samotnou Podbrdské muzeum opravdu překvapilo.
Chystala se do něj již dlouho, ale nikdy by jí nenapadlo, že to bude takový
zážitek.
Sotva se za člobrdicí zavřely
vchodové dveře muzea, už se k ní dostavila zvědavost. Jakpak by také ne.
Stála ve velké hale naproti pokladně a nevěděla kudy kam. Měla tolik možností
kam se vypravit, že nevěděla kde začít. To se ví, už jsem jí naučil, že se
chodí podle mého. Takže když občas člobrdici vyšlu na průzkum, měl bych jí asi
připravit i přesný postup, jak místo důkladně prozkoumat. Naštěstí se člobrdice
ujala paní od pokladny a doprovodila jí do druhého patra, které je věnováno
pouze skladateli Jakubu Janu Rybovi a době, ve které žil.
Ve druhém patře už byla člobrdice
ve svém živlu. Nejen, že v příjemném přítmí pomalu procházela kolem
chytrých tabulí a poslouchala skladby, která pan Ryba a jeho současníci složili.
Dokonce se podívala i na video, které pojednává nejen o napoleonských válkách,
ale celkově o době, kdy skladatel a učitel Jakub Jan Ryba žil. Odtud šla po
stopách, které jí vedly správným směrem. Tedy rovnou za famfrňákem.
Stopy jí zavedly od skladatelovi
podobizny nejen k vitrínám s notami a hudebními nástroji. Zavedly jí
i do modrého salonku a následně do školy. To jste věděli, že ve škole člobrdové
používali trestátka? Naštěstí už je to dávno.
Před učebnou si jedno takové trestátko můžete prohlédnout. Stejně jako
tabulku, na kterou žáci psali.
Cestou ze školy si člobrdice
prohlédla další hudební nástroje včetně obrazu rožmitálských varhan, různé
knihy a texty ve vitrínách. Dokonce si přečetla mnoho o životě Jakuba Jana Ryby
a jeho rodině. U východu jí pak čekaly podobizny skladatelových dětí a
informace o místě, kde pan Ryba zemřel.
Když měla druhé patro prozkoumané
a informace v kebuli, vypravila se člobrdice o patro níž. První patro
pojednává o životě na Podbrdsku. Tady se člobrdice dozvěděla o místním cvokařském
řemesle, dozvěděla se něco o výrobě krup i kolomazi. Zjistila, jak se kdysi
dávno člobrdové na Podbrdsku živili, kde pracovali a čím si přivydělávali.
Dočetla se i o dědkovi, ke kterému člobrdí předkové sedali za dlouhých zimních
večerů. Jakého dědka měla člobrdice na mysli, to vám neproštěknu. Ale při
návštěvě muzea se to dozvíte a budete hodně překvapeni. Stejně jako jsem byl
překvapen já, když jsem zjistil, že na Podbrdsku ve světničkách člobrdové
opracovávali dřevo a dřevěné výrobky. Zato já, když chci ve světničce na
Podbrdsku opracovávat dřevo, tak se na mne člobrdice mile netváří. Přitom by mi
to ták šlo. Na výrobu třísek jsem přeborník. Navíc bych pokračoval v tradici.
První patro však nepojednává
pouze o životě v Podbrdských vískách. Můžete si tu prohlédnout světničku, kterou
určitě obývali člobrdové ve městě. Tímto si sice úplně jist nejsem, ale ať si světničku
prohlížím sebevíc, do místních vísek mi moc neštymuje. Zato do městečka, tam mi
krásně zapadá. Navíc za pokojíkem si můžete prohlédnout vitríny dobových
obchodů.
Z čeho pak spadla člobrdici
brada, byla výstava erbů a městských znaků. Když mi ukazovala fotky, nemohl
jsem se dopočítat, kolik erbů a znaků na místě vůbec je. Co vám však štěknu,
stovku znaků jsem napočítal s přehledem. Dál jsem už nepočítal. Zaujala
mne fotka s chrámem sv. Víta. Chrám jsem si kdysi dávno prohlédl zvenku a
musím vám štěknout, že jeho replika se panu Valentovi povedla. Jen ten materiál
mne překvapil. Pan Valenta musel být opravdu hodně zručný a trpělivý člobrda.
Když si člobrdice důkladně
prohlédla, jak se žilo na Podbrdsku, vydala se dál. Procházela kolem naučných
tabulí, které vypráví o Brdech. Přečetla si informace o geologii, o rostlinách
i mých lesních kamarádech. Dokonce zjistila, že Bubo bubo nebydlí pouze
v přírodním parku Pod Štědrým, ale bydlí i v Brdech. Jenže bydlí ve
skalách a jen tak ho neuvidíte. Přes den totiž obvykle chrapouňuje, ale
v noci, v noci lítá o sto šest. Dokonce objevila naučnou tabuli, kde
se popisuje různost lesních porostů.
Když měla člobrdice patra
prohlédnutá, zamířila do přízemí. To je věnováno historii Rožmitálu pod
Třemšínem a jeho nejbližšímu okolí. Dočtete se tu nejen o Johance
z Rožmitálu. Můžete si tu prohlédnout její trůn, nádhernou loď i přilbu
sv. Václava. I svišti si tu přijdou na své. Mohou si tu prohlédnout a vyzkoušet
dobové kostýmy. A že jich tu je. Dokonce
se mohou na chvilku posadit na Johančin trůn a zkusit si, jak se panuje.
To se ví, v muzeu se
člobrdice dozvěděla mnohem více. Jenže kdybych vám to tu všechno štěknul, už by
vás návštěva muzea tolik nelákala. Ani já ani člobrdice totiž všechny muzejní informace
nemáme. Navíc by byla škoda, neprohlédnout si exponáty, o které se muzeum tak
krásně stará.
Kromě toho, že Podbrdské muzeum
nenabízí pouze výstavu exponátů, ale i příjemnou doprovodnou hudbu a videa,
zabaví i malé sviště. A to hlavně v prvním patře s názvem Jak se žilo
na Podbrdsku. Svišti si tu mohou nejenom vymalovat mé zvířecí kámoše
z brdských luhů a hájů. Pro sviště tu jsou připraveny i skládačky, které
jim ukáží, co ke které práci patřilo.
Jak už jsem štěkl na začátku.
Člobrdice byla Podbrdským muzeem hodně překvapena. A chystá se tam ještě
jednou. Nestihla si totiž prohlédnout expozici veteránů. A jaj, to jsem zase
něco proštěkl. Nu což, třeba se v muzeu potkáte. A se mnou se třeba
potkáte v blízkých Brdech, až si půjdete ověřit načerpané informace
z muzeních tabulí. Kdo ví.


