Není Praha jako Praha. Dnes Vám
štěknu o Praze, kterou mám tak rád. Vlastně mám rád obě Prahy. Jen jednu mám
blíž. A dostat se na ní, to chce dostatek sil.
Tlapkal jsem měkoučkou lesní
cestou. Co chvilku jsem se vyhnul louži, abych o mrňousek dál prubnul jinou,
zda má stále dostatek bahýnka. Prohlížel jsem si okolní mladé stromky a těšil
se, až dorazím na místo, které rozhodně nedělá svému známějšímu jmenovci ostudu.
Prahu, jednu z brdských
osmistovek, jsem měl kousek před famfrňákem. To jsem poznal hned, co očadla
ztratila z dohledu cestu a mezi stromy, které ohýbají větve až
k zemi, zmerčila místo cesty super bájo louži. Nepamatuji si, že by tato
louže někdy na místě nebyla. Podle vyšlapaných pěšinek kolem si troufám
štěknout, že už tu je opravdu hodně dlouho.
Protáhl jsem se po pěšince mezi
mladými stromky. Přímo před sebou, za asfaltovou cestou, jsem zmerčil
meteoradar. Stál jsem na místě, které je vidět z širokého dalekého okolí, ale
z místa, kde jsem stál, je vidět pouze meteoradar. O mrňousek dál je sice
protěžený pás kdysi vysokých stromů, ale zde už se hlásí o slovo mladé stromky
a do dálky tak vidět není.
Když jsem měl meteoradar
prohlédnutý, rozloučil jsem se s místním hlídačem a vydal se dále kupředu.
U kovového stojanu jsem zabočil po úzké lesní cestě doprava a svištěl mezi
stromky kupředu.
Všude, kam očadlo dohlédlo,
rostlo borůvčí. Občas uprostřed borůvčí
rostla mladá borovička, která se za pár let přihlásí o slovo. Pěšinka se
klikatila krásnou přírodou a než jsem se nadál, opět jsem byl mezi stromky a
pokračoval stále kupředu.
Borůvčí, které ještě před
chvilkou tvořilo koberec, zde doplňovaly mladé stromky. Pěšinka se i nadále
klikatila kupředu a než jsem se nadál, stál jsem pod vysokým modřínem
s tajemnou cedulkou. Až člobrdice mi prozradila, že na cedulce je napsáno
Praha a výška, jak vysoký vrchol je.
Jen co jsem se otočil, uviděl
jsem pozemní označení vrcholu. Nejen triangulační bod jej označuje. Na zemi je
i značící kámen a vedle něj vyrostla kamenná pyramida. Když jsem na Prahu
stoupal prvně, první, co jsem objevil, byla právě tato pyramida. Tehdy jí kryly
ještě malé stromky. Dnes je tomu jinak. Stromky se pomalu začínají hlásit o slovo
a pěšinka vás zavede jako první k cedulce na stromě.
Pevně věřím, že cedulku ani
vrchol neminete. Pěšinka totiž vede stále dál. Za Prahou se klikatí borůvčím,
které stráží vysoké stromy. Kam pěšinka vede, to jsem ještě neprubnul. Ale
třeba jednou. Kdo ví, kam mne tlapky zanesou.
