Dnes vám štěknu o studánce Pod
Ohrádkou. Krásné studánce dokonale ukryté před zraky všech, kdo kolem pouze
procházejí.
Tlapkal jsem měkoučkou lesní
cestou do mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké
jehličnany. Zem byla pokryta koberci keříků borůvčí. Jen občas koberec
z borůvčí vystřídal koberec z mechu. V těchto místech jsem občas
zmerčil i starý pařez. Zkrátka tlapkal jsem krajinou a připadal si, jako bych
byl v pohádce. Zda mé okolí mi připomínalo pohádku nedotčenou přírodou,
nebo k tomu dopomohla inverze, kdo ví.
Čím déle jsem tlapkal, tím byl
kopeček prudší. Cesta byla pokrytá jehličím a stále bylo na co se koukat. Čím
jsem však byl výše, tím byla mlha hustší. Stromy, které jsem ještě pod kopečkem
viděl v celé jejich kráse, se halily do mlžného oparu. Stále byly
majestátní, ale nyní navíc ještě působily tajemně.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a
nevěděl, kam se mám koukat dříve. Občas jsem v borůvčí zmerčil pěšinku,
která vedla do hloubi lesa. V mlze jsem se ale bál, vydávat se na dlouhý
průzkum. Na ten krátký jsem si však troufnul.
Prozkoumal jsem nejednu pěšinku.
Nejednou jsem běžel po pěšince vyšlapané v borůvčí z kopečka, abych
se u prvního pařezu otočil a svištěl zpátky k člobrdici. Nejednou jsem
prosvištěl mezi smrky, abych zjistil, že pěšinka vede dále do hlubokého lesa.
Dokonce jsem několikrát pokoušel štěstí a zkoumal pěšinku z druhé strany
cesty, vedoucí do kopečka. Ani zde jsem však nepotlapkal. Dokonce jsem se musel
kvůli mlze vracet k člobrdici dříve.
Jak jsem tak pobíhal po
pěšinkách, cesta mi utíkala za tlapkami a já se zničehonic ocitl na kopečku.
Hustý pohádkový les jsem měl pouze po levé tlapce. Po pravé tlapce jej
vystřídalo místo osázené stromky, které se až za několik let představí
v celé své kráse.
Mlha se rázem rozplynula a já se
kochal pohledem do okolí. Po levé tlapce jsem měl tolik pěšinek, že bych je
nespočítal. Po pravé tlapce, to byla jiná. Mezi mladými stromky jsem zmerčil
jen jednu širokou vyšlapanou pěšinku zvoucí mne na návštěvu. To se ví, neodolal
jsem a s člobrdicí za chvostem jsem se vydal na průzkum.
Lesní cestu jsem nechal za sebou
a už jsem tlapkal po pěšince z mírného kopečka. Ať jsem se kouknul, kam
jsem se kouknul, viděl jsem pouze nevysoké stromky. Minul jsem přístřešek pro
člobrdy vybízející k odpočinku a pokračoval stále dále, přímo za
famfrňákem.
Pěšinka, po které jsem tlapkal,
se pomalu zužovala. Po pravé tlapce jsem místy potkal uříznutý stromek ležící
vedle cesty. Proč byl chudák odříznut, to mi ani jeden nepověděl. Chvilku jsem
si tím lámal kebuli, ale na nic nepřišel. Zato jsem však objevil místo, které
bych tu nehledal.
Jak jsem tlapkal s kebulí
plnou myšlenek stále dále po pěšince, čas mi utíkal, ani nevím jak. Tím, ani
utlapkanou vzdáleností jsem si kebulínu nelámal. O to větší tak bylo mé
překvapení, když se přímo přede mnou mladé stromky rozestoupily a já stál před
dřevěnou chatkou, ze které vytékala průzračná vodička.
Jak již správně tušíte, objevil
jsem další brdskou studánku. Studánku, ze které vytékala spousta čisté a svěží
vodičky. Pod stříškou studánky dokonce i kapradí rostlo a ještě v prosinci
bylo zelené. To se ví, vodičku jsem musel z potůčku ochutnat. A člobrdice?
Ta si dopřála vodičku přímo ze studánky. Vodička z ní vytéká trubkou,
takže osvěžit se tu může opravdu každý. I hrneček je u studánky připraven pro
každého tuláka, který ke studánce zavítá.
