
Dnes vám štěknu o studánce
Štadruž, kterou jsem objevil v hlubokých brdských lesích. Věřte tomu nebo
ne, studánka je tak důkladně schovaná před očadly všech, kdo o ní neví, že není
vůbec snadné ji najít. I já jí našel náhodou. Byť už jsem u studánky kdysi byl,
vůbec jsem místo nepoznal.
Tlapkal jsem hlubokým jehličnatým
lesem po kamínkové cestě. Puňťa, který mi svítil do kroku a příjemně mi
zahříval hřbet, se začal schovávat za vysoké stromy. Já byl v hlubokém
lese a měl strach, abych se z něj dostal dříve, než se puňťa úplní ztratí
za obzor.
Ve chvíli, kdy jsem zmerčil, že
je puňťa níž a níž, přidal jsem do kroku. Co přidal do kroku. Kopnul jsem do
vrtule a letěl s větrem o závod. Chvíli jsem se hnal kupředu, abych se
mohl vrátit k člobrdici. Tu očividně schovávající se puňťa nijak netrápil.
Šla si stále svým klidným tempem a rozhlížela se po okolí. Musím štěknout, že
moc dobře dělala. Všude, kam očadlo pohlédlo, rostly vysoké jehličnaté stromy.
Podél cesty rostla tráva a mezi tím vším byly keře. A já se vší tou krásou hnal
s větrem o závod. To se ví, sotva jsem si to uvědomil, zpomalil jsem a šel
věrně vedle člobrdice. Krásnou přírodu, kterou jsem tlapkal, jsem si chtěl také
pořádně užít.
Dotlapkal jsem na rozcestí a
odbočil doprava. Nyní jsem pomalu a rozvážně tlapkal do mírného kopečka. Po
pravé tlapce jsem se kochal hlubokým lesem s vysokými stromy, po levé
tlapce jsem měl paseku, která co nevidět zaroste stromky novými. Tlapky mne
nesly stále kupředu a vedly mne, kam se chtělo jim. Famfrňák si tak mohl užívat
vůni lesa a očadla pozorovat hru světla a stromů, kterou kouzlil zapadající
puňťa.
Tak jsem se kochal hrou světla a
stromů, že jsem ani nezmerčil, že mne tlapky nesou rychlostí blesku kupředu.
Ušadla mi vlála ve větru a já měl takovou radost. Obavy, zda dojdu na kraj lesa
ještě za světla, mne opustily. Nyní jsem si jen tak poletoval a užíval si
chvíli tady a teď. Po cestě jsem letěl kupředu a za chvilku zase zpátky
k člobrdici. Už ani nevím, jak dlouho jsem takto lítal. Až s jazykem na
vestě jsem si všimnul uzounké pěšinky vedoucí mezi mladé stromky. Až nyní jsem
zpomalil a vydal se na průzkum.
Stlapkal jsem z cesty a
s člobrdicí za chvostem jsem tlapkal po pěšince. Tlapky mne nesly stále
kupředu. Očadla dávala pozor, abych nezašlápl žádný malý stromek, který se co
nevidět přihlásí o slovíčko. O slovíčko sice zatím malé, ale i tak důležité.
Tlapkal jsem stále kupředu. Už už
jsem byl u mladých stromků, vysokých možná o mrňousek víc než člobrdice, když
má cesta skončila. Přímo přede mnou, mezi hustými stromky, jsem objevil krásnou
dřevěnou stříšku, která dokonale splynula s okolní přírodou.
Pomalu jsem pokračoval po jejím
boku. Sotva jsem stříšku obešel, očadla zmerčila tenký potůček vytékající zpod
stříšky. Všude, kam potůček očadlo vidělo, rostl mech a tráva. Občas jsem
zmerčil i keříček borůvčí. Přímo pod stříškou jsem objevil vodičku. Průzračnou
vodičku, která se přímo nabízí k osvěžení.
To se ví, já se osvěžil
z potůčku. Já ze studánek nepiji. Ale člobrdice, ta se napila přímo ze
studánky. Také už k tomu má super plecháček s mou a ségrušinou
podobiznou. Kdo však na místo dorazí bez vlastního plecháčku, truchlit nemusí.
Na místě je připraven hrneček pro každého tuláka, který studánku objeví.


