Dnes vám štěknu o studánce U
Prokopa, kterou jsem objevil u hájenky v hlubokých lesích chráněné
krajinné oblasti Brdy.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
měkoučkou lesní cestou z mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo,
rostly vysoké jehličnany. Pod jehličnany nebylo místečka, kde bych neviděl
keřík borůvčí. Jen občas jsem zmerčil pařez či kámen. Ale opravdu jen občas.
Tlapkal jsem stále kupředu a do
kroku si spokojeně vrtěl chvostem. Jakpak by také ne, když jsem byl na tak
krásném místě. Očadla nevěděla, které místečko si prohlížet dříve. Famfrňák si
užíval vůni lesa a ušadla poslouchala šustot větříku ve větvích a občas zaslechla
i zapět ptáčka.
Procházka byla přesně taková,
jaká má být. Mlha byla všude, kam očadlo dohlédlo. Dodávala nádherné přírodě
nádech tajemna. Tajemna tak tajemného, že jsem musel každou pěšinku, kterou
jsem cestou potkal, důkladně prozkoumat. Nejednou se mi stalo, že mne pěšinka
zavedla k houští, které poskytuje domov místním kámošům. Několikrát mne
zavedla na skálu či vrcholek, ze kterého bylo vidět do hlubokého lesa. Někdy
mne však pěšinka vedla do hlubokého lesa a ne a ne mne zavést na svůj konec. To
jsem se pak musel otočit a vrátit se zpět k člobrdici.
Už ani nevím, kolik zatáček a
rozcestí jsem protlapkal. Měkoučká cesta, po které jsem až do této chvíle
tlapkal, se změnila na asfaltovou. Podél cesty chvilku tekl potůček, ale i ten
se od ní nakonec oddělil. I les přede mnou se začal pomalu rozevírat. Byl jsem
v místech, kde jsem tušil, že je něco ukrytého. Co, to jsem netušil. Ale
v kostech jsem cítil, že když půjdu po silnici, minu místečko, které si
zaslouží mou pozornost.
Sotva jsem po levé tlapce zmerčil
pěšinku, hupsnul jsem na ní a vydal se do hlubokého lesa, přímo za famfrňákem.
Nevím, jak dlouho jsem po pěšince tlapkal. Asfaltovou cestu, po které jsem
k pěšince dotlapkal, jsem dávno ztratil z dohledu. Čím hlouběji
v lese jsem byl, tím více jsem tušil, že jdu správným směrem. Ušadla
slyšela příjemný zvuk tekoucí vodičky a famfrňák větřil úžasnou vůni lesa. Tlapky
mne nesly měkoučkou pěšinkou mezi vysokými stromy, když najednou, zničehonic,
očadla zmerčila kousek přede mnou potůček a malé dřevěné stavení.
Sotva očadla stavení zmerčila,
tlapky se daly do pohybu. Doteď mne nesly pomalu a rozvážně, ale sotva očadla
stavení zmerčila, daly se do pohybu a já letěl s větrem o závod. Jehličí a
mech, které pokrývaly pěšinku, mi odlétávaly od tlapek. Oběhl jsem několik
stromů a v mžiku jsem byl u cíle.
Stál jsem před malou dřevěnou
chatkou schovanou pod vysokými stromy. Za chatkou tekl potůček a příjemně šuměl
do dálky. Za potůčkem rostly malé stromky a zem pokrýval koberec
z měkoučkého mechu. To se ví, neodolal jsem a musel jsem se jít na druhý
břeh potůčku podívat.
Oběhl jsem chaloupku a opatrně
přetlapkal potůček po kamenech, které tu tvoří malou hráz. Sotva jsem se
otočil, uviděl sem něco, co mi vyrazilo dech.
Dřevěné stavení, které jsem objevil
a bez důkladnějšího prozkoumání obešel, se mi ukázalo v celé své kráse.
Odhalilo něco, co jsem netušil, že ukrývá. Že jsem objevil malé dřevěné
stavení, to jsem věděl. Z okolí jsem soudil, že se nejedná o ledajaké
stavení. Ale krásná příroda mne od stavení odlákala a já až nyní zjistil, že
jsem objevil krásnou studánku. Studánku, kterou když objevíte, musíte
prozkoumat ze všech stran, abyste se dostaly k chutné a svěží vodičce, jež
pod svou stavbou ukrývá.
To se ví, svou nerozvážnost jsem
napravil a dodatečně studánku důkladně prozkoumal. Bylo však velké štěstí, že
jsem měl člobrdici v patách a otočil se jejím směrem. Kdybych se byl býval
neotočil, objevil bych jen malé dřevěné stavení bez oken a dveří. A to by byla
škoda. Velká škoda, to mi věřte.
