Dnes vás zavedu na vyhlídku u zbytků bývalého německého radiomajáku. Nachází se, co by pro kostičku doběhl od Prahy, o které jsem vám štěkal včera. Byla by škoda se na místo nevypravit. Obzvlášť v případě, že jste takhle blízko.

 Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou pokrytou jehličím. Prahu jsem nechal za sebou a vrtěl jí chvostem na pozdrav. Tlapkal jsem po cestě vedoucí pod vysokými stromy. V mžiku se však celé mé okolí změnilo. 

 Změna, která zničehonic nastala, byla pastvou pro očadla. Vysoké stromy byly nedaleko a měkoučká cesta byla ta tam. Nyní jsem tlapkal cestou pokrytou spoustou kamení. Jedna radost se mi opravdu netlapkalo, zato očadla, ta byla ve svém živlu. Jakpak by také ne. Cesta je to opravdu krásná. Ke všemu jí lemují stromky, které se za několik let ukáží v celé své kráse a cestu zastíní. To se tu pak bude toulat, jedna radost. Hlavně v létě, to nebudou rozpálené kameny pálit do tlapek.

 Tlapkal jsem stále kupředu a rozhlížel se po okolí. Očadla měla pré a famfrňák větřil, zda není na blízku někdo z místních kámošů. Podle stop jich tu bydlí hned několik, ale famfrňák je ne a ne navětřit.

 S myšlenkou na místní kámoše jsem tlapkal kupředu. Zanedlouho jsem dotlapkal na místo, které svádí k odbočení z cesty. V místě není precizně vyšlapaná pěšinka. Jen se stromy rozestoupí a výhled, co se v dálce rozprostírá, vás táhne k sobě.

 Ani já jsem neodolal. V mžiku jsem stlapkal z cesty a už jsem svištěl za výhledem. Po levé tlapce jsem míjel mladé stromky. Tlapky mne nesly stále kupředu a zastavily se až na hranici borůvčí a kamenného moře. Na místě, které mi umožnilo výhled do dálky tak daleké, že se mi o ní ani nesnilo.

 Stál jsem na místě a koukal do dáli. Nad kebulí se mi honily mraky, vítr kolem mne foukal. Nenechal jsem se však ničím rušit. Viděl jsem okolí Padrťských rybníků a kopce za nimi. Parádní lesy kolem. Před sebou kamenné moře, kde sem tam rostl keříček borůvčí. Po levé tlapce jsem měl les, jehož stromy se za několik let ukáží v celé své kráse. Před sebou po pravé tlapce, přímo v kamenném moři, zmerčil jsem mladé borovičky a modříny. Ty až vyrostou, bude tu nádherný kus lesa.

 Když jsem se dokochal parádní vyhlídkou, zamířil jsem zpět k cestě. K mému překvapení, kousek přede mnou, za mladými stromky po levé tlapce, očadla zmerčila něco, co tu kdysi dávno stvořil člověk. Nedalo mi to a než jsem se nadál, už jsem upaloval s větrem o závod, vstříc tajemné stavbě, kterou jsem zmerčil.

 Prosvištěl jsem borůvčím, vyhnul se kamení a než jsem se nadál, stál jsem u stavby. Moc z ní sice nezbylo, ale obvodové zdi, ty na místě stále jsou. Prosvištěl jsem mezi stěnami a stál jsem v jediné místnosti, kterou tvoří. Nad kebulí nebyl strop, ale větve majestátních modřínů. Uprostřed místnosti jsem objevil vybudované ohniště. To bych tu opravdu nečekal.

 Zničehonic mi kebulí prosvištěl obraz, jak to tu asi v noci vypadá. To musí být paráda. Krásné noci uprostřed hlubokých lesů s parádní vyhlídkou. Nad kebulí hvězdy. O tom si můžeme nechat jenom zdát.