Dnes vám štěknu o návštěvě
vyhlídkového místa Malý Tok. Vím, v době inverze chodit na vyhlídku,
nedává moc velký smysl. Jenže právě v době inverze uvidíte vyhlídky jinak.
Hlavně ty schované v lese.
Tlapkal jsem oranžovou cestou do
mírného kopečka hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké
jehličnany. Cesta, po které jsem tlapkal, byla sice zpevněná, ale do tlapek mne
netlačila. Dokonce mi je krásně zbarvila do červena. Pod vysokými stromy rostlo
borůvčí a mne se tlapkalo, jedna radost.
Na prvním rozcestí mne cesta
vedla vpravo. Les, kterým jsem na rozcestí přitlapkal, se pomalu začal měnit.
Ta tam byl les rostlý z vysokých stromů. Nyní jsem dotlapkal na místo, kde
se střídaly oplocenky s různými druhy stromků, které se již pomalu hlásí o
slovo, s vysokými jehličnany.
Cesta, po které jsem tlapkal,
byla čím dál tím prudší. Čím prudší kopeček jsem zdolával, tím byly stromy
kolem mne vyšší a vyšší. Borůvčí začalo halit kameny porostlé mechem. Kde
nebylo borůvčí, rostlo nádherné rezavé kapradí, které dodávalo lesu zvláštní
atmosféru.
Nevím, jak dlouho jsem tlapkal.
Jak jsem se kochal, cesta mi rychle utíkala od tlapek. Najednou jsem se ocitnul
na dalším rozcestí, kde mne přivítal přístřešek. Malý přístřešek, svádějící
k odpočinku. Mne však k odpočinku nezlákal. Příroda, kterou jsem
tlapkal, mne tak pohltila, že jsem musel pokračovat dál.
Přístřešek jsem obešel a
pokračoval dále po cestě, přímo za famfrňákem. Rozhlížel jsem se kolem sebe a
kochal se přírodou. Přírodou tak různorodou a barevnou, že jsem nestačil valit
očadla. Famfrňák větřil nádherou vůni vlhkého lesa a ušadla poslouchala klidné
zvuky a šustot větru ve větvích stromů.
Pomalu jsem protlapkal několika
zatáčkami, na rozcestí jsem několikrát odbočil, když jsem zmerčil pěšinku.
Pěšinku pokrytou měkoučkým jehličím vedoucí borůvčím z kopečka za vysoké
stromy. To se ví, tuhle pěšinku jsem musel prozkoumat.
Než se člobrdice nadála, už jsem
svištěl měkoučkou pěšinkou kupředu, přímo za famfrňákem. Jehličí, které pěšinku
pokrývalo, mi směle létalo od tlapek. Já se řítil kupředu a byl moc zvědavý,
kam mne pěšinka zavede.
Po několika rychlých krocích jsem
prosvištěl mezi mladými stromky. Tlapky mne vnesly do zatáčky a za zatáčkou jsem
uviděl něco, co mi vyrazilo dech.
Jako první očadla zmerčila žlutou
lavičku, svítící do dáli. Před lavičkou končil les a já koukal do dáli. Do dáli
tak daleké, jak mi inverze dovolila. Po levé tlapce jsem koukal na svah
porostlý vysokými stromy, ze kterého stoupala mlha. Po pravé tlapce jsem měl
borovice, které se začaly hlásit o slovo.
Jen co jsem dotlapkal
k lavičce, uviděl jsem svah pokrytý kamenným mořem. To vám byla paráda. A
těch pěšinek, co tu mají místní kámoši vyšlapaných.
Vlastně se ani moc nedivím, že
sem místní kámoši chodí. Když je nebe bez mráčků, je z vyhlídky vidět
opravdu daleko. Kam až očadla dohlédla, to vám neštěknu. V době inverze je
krásný pohled na nedaleké lesy. Na stoupající opar z blízkých svahů a
obrysy polí a obcí, které vidíte pouze proto, že víte, kde je hledat. A když se
snaží paprsky sluníčka mraky prostoupit, to pak je nepopsatelný zážitek.
