Dnes vás zavedu na zříceninu
hradu Lopata. To vám byl výlet, no, posuďte sami.
Sotva jsem vběhl do lesa, byl
jsem k nezastavení. Přesvištěl jsem přes mostek a dál už jsem tlapkal
vzhůru krásnou bučinou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké buky. Zem
pokrývalo barevné listí a ukrývalo tak nejen cestu, ale i pěšinky. Za chvostem
mi tiše šuměl potůček. A já byl ve svém živlu. Svištěl jsem s větrem o
závod, stále kupředu.
Tlapky mne nesly do kopečka, aby
po chvilce změnily směr a vracely se zpět k člobrdici. Ségruše, která se
toulala se mnou, mi sotva stačila. S větrem v kožichu a vlajícími
ušadly jsem lítal slalom mezi stromy, s větrem o závod.
Minul jsem několik naučných
cedulí. Lesní cestu a pěšinky ukryté pod listím jsem vyměnil za lesní cestu
plnou kořenů. Poznal jsem místa, kudy odtéká voda po velkých deštích. Poznal
jsem začátky zříceniny hradu, které se občas ukázaly podél cesty. Po levé
tlapce jsem měl smíšený les, po pravé tlapce bučinu. Mezi tím vším jsem byl já,
na cestě, po boku ségruše a člobrdice. Kousek přede mnou se začala ukazovat
zřícenina, v celé její zbývající kráse.
Cesta mi utíkala rychle od
tlapek. Než jsem se nadál, stál jsem na rovince a přímo přede mnou byl můj cíl.
Po levé tlapce jsem viděl největší pozůstatky hradu. Čněly do výšky a já si
připadal jako trpaslík. Zato po pravé tlapce, to byla jiná. Tady jsem viděl do
dálky. Když jsem mrknul pod sebe, zjistil jsem, že už stojím na hradě a koukám
do hlubin bučiny, kterou jsem přitlapkal. Tady už jsem si jako trpaslík opravdu
nepřipadal.
Pomalu a s rozvahou, se
ségruší po boku, jsem se vydal kupředu. Tlapkal jsem úzkou pěšinkou, chvilku do
kopečka, chvilku popoběhnul z kopečka. Terén se měnil stejně jako blízké
okolí. Co chvilku jsem stál u zbytků hradu, abych si o mrňousek dál připadal
jako v běžné bučině.
Kochal jsem se pohledem a pobíhal
po místech, kam mne tlapky zanesly. Netrvalo dlouho a stál jsem pod dřevěnými
schody, které mne zvaly k návštěvě. To se ví, neodolal jsem. Zaběhl jsem
pro člobrdici a po jejím boku jsem spolu se ségruší stoupal po schodech
kupředu.
Po zdolání několika málo schodů
jsem se ocitl na dřevěné lávce, která mne z jedné skály pomohla přejít na
druhou. Zdolal jsem poslední prudké schody a v mžiku jsem byl na hradě.
Tady, to už byla jiná. Kam očadlo dohlédlo, všude rostly náletové stromky. Pod
nimi bylo tolik druhů rostlinek a keřů, že bych je ani nespočítal.
Pomalu a opatrně jsem postupoval
do útrob hradu. Koukal jsem přitom do dáli a snažil se dávat pozor, kam šlapu.
To se ví, nebylo to snadné. Ve chvíli, kdy jsem objevil hluboký kulatý kráter,
jsem si raději už jen koukal pod tlapky. Dobře jsem udělal. Pěšinky, které mne
hradem vedly, byly uzounké a některé vůbec nebyly bezpečné. Několikrát se mi
stalo, že mne pěšinka zavedla na okraj zříceniny, kde skončila. Jindy se mi na
pěšince vrtěly kameny pod tlapami.
Ani nevíte, jak jsem byl rád,
když jsem zřícenu hradu prozkoumanou a vracel jsem se zpět do bučiny, odkud
jsem si zříceninu hradu mohl prohlédnout také. Jen už ne z výšky. Tady mne
však pěšinky vedly bezpečně mezi pozůstatky hradu. Kameny pod tlapami se mi
nehýbaly a pěšinky byly tak široké, že jsem si mohl i se ségruší poblbnout.
Už ani nevím, jak dlouho jsem se
ségruší v bučině řádil. Co však vím jistě je, že ještě dlouho od prohlídky
hradu z místa, kam mne dovedla lávka, jsem v bučině zbytky hradu
objevoval. Někde jsem si připadal, že probíhám bránou, jinde jsem nacházel malé
jeskyňky. Proto vám doporučuji, když se na hrad vydáte, prozkoumat ho i
v jeho nejbližším okolí. Možná se budete divit, jak je hrad velký a jaká
překvapení vám chystá.
