Dnes vám štěknu o buku Dvojáku.
Nezvyklém stromě rostoucím uprostřed hlubokých lesů chráněné krajinné oblasti
Brdy.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
zasněženou lesní cestou z mírného kopečka. Nejdříve mne cesta vedla lesem
hlubokým, plným hustých rozčepýřených stromků. Po chvilce jsem měl po pravé
tlapce oplocenku plnou pidi stromků a nakonec mne cesta dovedla do smrčiny plné
majestátních smrků. Tady už se mi svištělo, jedna radost.
Cesta mi utíkala krásně od
tlapek. Chvilku jsem svištěl slalom mezi smrky, chvilku četl vzkazy na pařezech
vedle cesty. Chvilku jsem svištěl zasněženým borůvčím a měl obrovskou radost
z toho, jak mne šimralo do polštářků. O mrňousek dál už jsem tlapkal po
boku člobrdice, abych procházejícím člobrdům ukázal, že člobrdice není na místě
sama.
Tlapkal jsem místy, kam mne
tlapky zanesly. Famfrňák si užíval vůni lesa, ušadla šustot větříku ve větvích
stromů a občasné zapění ptáčka. Očadla nevěděla kam koukat dříve. Všude, kam
jen se podívala, byly stromky pod peřinou sněhu. Mezi stromky byly pěšinky
vyšlapané mými lesními kámoši. Příroda kolem mne byla tak krásná, že jsem si
připadal jako v pohádce.
Minul jsem několik rozcestí, ale
nikde jsem neodbočil. Nakonec mne tlapky zanesly na místo, kde jsem mohl
tlapkat pouze doleva či doprava. Tady jsem si musel vybrat. Věřte tomu nebo ne,
nebylo to vůbec jednoduché. Po levé tlapce jsem merčil hustý les. Chvilku
jehličnatý, chvilku listnatý. Po pravé tlapce jsem merčil oplocenku a u ní
velkou zatáčku. Asi tušíte správně. Vydal jsem se doleva, do hlubokého lesa.
Tlapkal jsem zpevněnou zasněženou
cestou a prohlížel si les kolem cesty. Smrčina, která byla mezi cestou a
bučinou, na mne působila poněkud zmateně. Rostla v ní spousta stromků, ale
takových hubených a ne moc rozčepýřených. Co chvilku jsem zmerčil mezi smrky
buk.
Zato bučina za smrčinou, to byla
jiná. Mladé, zanedlouho statné buky doplňovaly vysoké buky. Za bučinou jsem
merčil kopec a spoustu hustých jehličnanů. Rozhodl jsem se, že první pěšinkou
co zmerčím, vydám se mezi stromky a místo pořádně prozkoumám.
Jak jsem se rozhodl, tak jsem
učinil. První pěšinkou jsem seběhl z cesty a tlapky mne nesly mezi smrčky
do bučiny. Už mi chyběl jen malý kousek. Co malý kousek. Stačilo udělat jen
několik málo dlouhých kroků a byl bych v cíli. Jenže než jsem několik málo
dlouhých kroků udělal, uviděl jsem něco, co mne hodně překvapilo.
Přímo přede mnou, za několika
málo stromky, jsem zmerčil strom, který bych tu nečekal. Měl dva kmeny
spojující se v jeden. Ano, tušíte správně. Stál jsem u buku Dvojáku. U
toho buku Dvojáku, který kdysi dávno vytvořil mladý pastevec ovcí tak, že
spojil dva mladé buky v jeden.
Koukal jsem na buk Dvoják a
nevěřil vlastním očadlům. Vůbec by mne nenapadlo, že mne tlapky zanesou zrovna
sem. Byl jsem tu již několikrát, ale vždy jsem přitlapkal druhou stranou. Ani
nevíte, jak moc jsem byl překvapen, když jsem místo poznal. Ale radost jsem měl
obrovskou, to se ví. Vždyť buk Dvoják chodím tak rád obdivovat.
