Ještě že máme inverzní počasí.
Jedině tehdy se totiž můžeme toulat pohádkovými Brdy a přidat si jako
v pohádce ze všech pohádek nejpohádkovější. A co teprve, když nás tlapky
zanesou na vyhlídku, kterou si spousta člobrdů chválí? To přeci musí být paráda.
Za sebe musím štěknout, že vyhlídkové místo Kazatelna, je opravdu místem
parádním. Co jsem viděl a neviděl, to vám štěknu v dnešním příběhu.
Třemošnou, o které jsem vám
štěkal včera, jsem nechal za chvostem. Měkoučkou lesní cestou jsem se vypravil
pomalu ale jistě na parkoviště v nedalekém Orlově. Tlapky mne nesly stále
kupředu z mírného kopečka. Než jsem se nadál, krásná měkoučká lesní cesta
skončila.
Sotva měkoučká lesní cesta
skončila, přišla úzká pěšinka pokrytá klouzavým kamením. Kopeček, ze kterého
jsem klesal, se změnil na pěkný sráz. Zda se dá štěkat o srázu, i když je
kamenitá pěšinka suchá, to si netroufnu štěknout. Ale na mokrém kamení se
opravdu o sráz jedná.
Tlapkal jsem pěšinkou a snažil se
zůstat na všech čtyřech. Brzdil jsem, co to šlo. Les kolem mne se ke mne pomalu
přibližoval. Nejednou jsem tlapkal po pěšince místy, kde mne z obou stran
pěšinky hladily stromky. Ale cestu jsem nevzdal a dobře jsem udělal.
Stejně rychle, jako se les
k pěšince přiblížil, se zase rozestoupil. Mladé stromky nahradily
majestátní vzrostlé stromy. Les, kterým jsem až dosud tlapkal, se jako mávnutím
kouzelného proutku změnil. Nyní už jsem tlapkal po kamenité pěšince pod
vysokými stromy a svištěl jsem na skálu, kterou jsem merčil kousek přede mnou.
Mokré kameny mi klouzaly pod
tlapami a já se řítil kupředu. Svištěl jsem rychlostí, že ušadla měla co dělat,
aby se mi udržela na kebuli. Svištěl jsem tak rychle, že jsem se bál, že si
chvost ukroutím. Co chvilku mi uklouzla tlapka, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Řítil jsem se kupředu a těšil jsem se, až dosvištím na skálu, kterou jsem viděl
přímo před famfrňákem.
To se ví, nemohl jsem si poručit.
Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy, jejichž kmeny halila mlha.
Jen nyní již kousek přede mnou, očadla merčila lavičku a skálu, která do okolí
vůbec nepatřila. Svištěl jsem kupředu a byl moc zvědav, co se za skálou ukrývá.
Z pěšinky jsem totiž merčil opravdu jen tu skálu. A bílý jogurt za ní.
Svištěl jsem větrem o závod.
Z dálky jsem slyšel člobrdici jak mi říká, že mám být opatrný. Jenže jak
to mám udělat, to už mi neříkala. Mne zvědavost táhne kupředu a zpoza chvostu
slyším rady bez návodu, jak je uvést do praxe. To se opravdu může stát pouze
mne.
Už mi chybělo jen pár skoků a byl
jsem na skále. Sotva jsem na skálu skočil, udělal jsem pár rychlých kroků a
zastavil se u cedule. Před sebou jsem viděl stále jenom bílý jogurt. Jinak
vůbec nic. Stál jsem na místě a koukal do jogurtu. Jediné, co jsem mohl udělat,
bylo vystrčit kebuli dopředu.
Jak jsem si usmyslel, tak jsem
udělal. Pomalu, opatrně a obezřetně jsem natahoval krk. Famfrňák vystrčený
kupředu. Stále jsem se natahoval a větřil. Když najednou, zničehonic, jsem měl
famfrňák v jogurtu.
Jak jsem strčil famfrňák do
jogurtu, ucítil jsem jemný chlad. Nic víc. Co jsem si od jogurtu před skálou
sliboval, to mi bylo záhadou. Vždyť mi kebule mohla štěknout, když jsem se
řítil z kopečka na skálu, že to bílé, co za skálou vidím, je hustá mlha.
Mlha tak hustá, že ani z blízka ji neprokouknu. Jenže kebule mi to
neštěkla. Na to jsem si musel přijít sám.
Když jsem vystrčil famfrňák ze
studené mlhy, otočil jsem se k lesu a chtěl juknout po člobrdici. Jenže
to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Za chvostem jsem zmerčil les. Hluboký les
na srázu, který jsem před chvilkou sesvištěl po kamenité pěšince. Mlha halila
kmeny stromů. Na začátku skály mlha halila i lavičku, ze které je za slunečného
počasí výhled určitě do dálky daleké.
Za lavičkou, pod vysokými stromy,
jsem zmerčil měkoučkou pěšinku. Pěšinku pokrytou jehličím, vedoucí kolem
stromů, kamení a mechu. Po pravé straně pěšinky sráz, po levé straně pěšinky
pořádný kopec.
Jak jsem si tak prohlížel přírodu
kolem sebe, připojila se ke mne člobrdice. Na tu jsem při kochání se přírodou dočista
zapomněl. Ona na mne však ne. Bylo vidět, že má velkou radost, když mne vidí
stát na místě s jazykem na vestě.
Vyhlídku Kazatelna jsem nechal za
chvostem a po boku člobrdice pomalu tlapkal pěšinkou z kopečka. Chvilkami
jsem tlapkal skoro po rovince, chvilkami mírné klesání nahradil krátký úsek prudkého
klesání. Než jsem se nadál, už jsem tlapkal lesní cestou. Protlapkal jsem
několik zatáček a v mžiku jsem byl u Fabiána, místního strážce hor.
To se ví, sotva jsem Fabiána
zmerčil, opět jsem svištěl s větrem o závod. Měl jsem v kebuli tolik
myšlenek, co jsem mu chtěl štěknout. Vždyť Fabiánek je správný ochránce brdských
luhů a hájů. S ním je v Brdech opravdu krásně. Možná je to tím, že
mne zatím žádnou lumpárnu neudělal, kdo ví. Přeci jen, Fabiánek podle pověsti,
dělá lumpárny pouze těm, kdo zlobí jeho, nebo obyvatele místních lesů a luk. A
to já nedělám. Já tak pozlobím člobrdici, občas ségruši, ale Fabiánka? Fabiánka
nikdy.
