Dnes vám štěknu o Gangloffově
kříži, který najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy
nedaleko Třemšína.
Svištěl jsem lesní cestou z kopečka
tak rychle, až mi za tlapkami odletoval sníh. Svištěl jsem cestou, kterou mne
tlapky nesly, stále kupředu, přímo za famfrňákem. Tedy, abych pravdu štěkl, za
famfrňákem jsem opravdu svištěl celou cestu. Jen jsem nesvištěl stále kupředu.
Jen co jsem neměl v merku člobrdici, musel jsem se k ní vracet. Věřte
mi nebo ne, vůbec mi to nevadilo. Byl jsem v té části Brd, kde kam očadlo
dohlédne, vidí vysoké stromy.
Svištěl jsem lesem a užíval ho,
jak nejlépe jsem mohl. Občas jsem zmerčil pařez, který byl popsán vzkazy mých
psích kámošů, občas jsem zmerčil pěšinku, po které tlapkal místní kámoš. Jen
stopy po člobrdech by jeden pohledal. Přitom jsem byl jen mrňousek od hojně
navštěvovaného vrcholu Třemšín. Musím vám štěknout, že jsem si vybral
turisticky značenou cestu, ale očividně tu, po které člobrdové moc často
nechodí.
Než jsem se nadál, stál jsem pod
kopečkem. Přímo před sebou jsem měl les porostlý vysokými jehličnany. Kam
očadlo dohlédlo, tam byl vysoký jehličnan. Kde nebyl vysoký jehličnan, tam byl
stromek, co se v nejbližších letech přihlásí o slovo. Stál jsem
v části Brd, kterou mám tak rád. Všude, kam očadlo dohlédne, vidí jen
stromy, keře a peřiny snížku, kterého je v Brdech stále dostatek. Stál
jsem v místech, kde když není na zemi snížek, je pod vysokými stromy vidět
koberce z borůvčí nebo mechu. Byl jsem v místě, kde jsou Brdy opravdu
pohádkové.
Čekal jsem na člobrdici a
rozhlížel se po okolí. Co chvilku jsem z cesty seběhl, abych prozkoumal
nejbližší okolí kolem cesty. Prosvištěl jsem mrňousek od cesty po stopě kámošky
srnky, abych se mohl v mžiku vrátit a prozkoumat pěšinku jen o několik
tlapek dál. Než jsem se nadál, byla u mne člobrdice a já mohl opět svištět
kupředu.
Jen co jsem dal tlapky do pohybu,
musel jsem brzdit. Jen chviličku jsem tlapkal, když jsem přímo před sebou
zmerčil velké rozcestí. Kdyby jenom velké. Přímo přede mnou bylo rozcestí, na
kterém se potkává tolik cest, cestiček a pěšinek, že jsem nevěřil vlastním
očadlům.
Nebyly to pouze cesty a cestičky,
co přitahovalo můj zrak. Za lesní cestou, která jako první křižovala mou cestu,
jsem zmerčil pod stromy něco, co mne k sobě přitahovalo jako pořádný,
nikým nehlídaný, steak. V mžiku jsem se rozeběhl a už jsem svištěl
s větrem o závod vstříc tajemnému místu.
Tlapky mne nesly rychlostí větru.
Ušadla mi vlála na kebuli, famfrňák větřil vůni lesa a chvost se radostí vrtěl
v rytmu kroků. Svištěl jsem tak rychle, že než jsem se nadál, stál jsem na
místě, které mne tak přitahovalo.
Zastavil jsem se na místě, kde
z hromady kamení vystupuje vysoký, nezvykle tvarovaný kříž. Kříž na
kamenném podstavci, který je vidět již z dálky. Stál jsem u Gangloffova
kříže, hrdě stojícím pod vysokým stromem v hlubokém lese.
Nebyl to jen Gangloffův kříž,
který jsem na místě objevil. Co dalšího jsem nedaleko Gangloffova kříže
prozkoumal, o tom vám štěknu zítra.
