Přeskočit na hlavní obsah

Kaple sv. Izidora

 

 Když jsou tlapky k nezastavení, času už moc nezbývá, ale vy někam vyrazit musíte. Vyberete si cíl a pevně věříte, že se domu vrátíte za světla. Je vám to povědomé? Přesně takhle jsem dotlapkal ke kapli sv. Izidora na Formanské stezce. Puňťa se pomalu schovával za obzor a já se ségruší výletoval. Ale do tepla jsem dorazil ještě za světla. Byť na poslední chvíli.

 Po dlouhé době vykouklo venku sluníčko a já musel na výlet. Tak moc jsem musel, že jsem chodil sem a tam a čekal, až se ke mne někdo přidá. Netrvalo dlouho a se ségruší, člobrdicí a člobrdou jsem vyrazil. Vysvištěl jsem z domova, prosvištěl jsem zahradou, přesvištěl jsem přes silnici a už jsem tlapkal po zasněžené louce a kochal se přírodou.

 Tlapky mne nesly stále kupředu. Pobíhal jsem po louce a byl k nezastavení. Když se k mému tlapkání přidala ségruše, začala pravá legrada. Svištěl jsem po louce a nebylo místečko, kde bych nebyl. Co chvilku jsem dosvištěl k poli a rozhlédl se po okolí. Co chvilku jsem dosvištěl do středu louky, abych prozkoumal dolík v zemi. Zkrátka louka, po které jsem svištěl, mi byla malá.

 Než jsem se nadál, byl jsem transformátoru na začátku Formanské cyklostezky. Nikde ani živáčka. Na místě jsem byl jen já se ségruší, člobrdicí a člobrdou. Kompletní tým Tuláčků na cestě za dobrodružstvím.

 Skočil jsem na stezku a vydal se přímo za famfrňákem. Přečetl jsem si vzkazy na transformátoru, prosvištěl jsem kolem stromku. Tlapky mne nesly stále kupředu a než jsem se nadál, stál jsem na kopečku u kaple sv. Izidora.

 Kam očadlo dohlédlo, všude byl snížek. I odpočinkové místo vybudované u kapličky pro člobrdy, bylo schované pod sněhem. U kapličky jsem si připadal jako v nebi. Ten klid a nádherná příroda, jen Petronelek mi na místě chyběl. Zato Uriáš, ten by na místě zastoupení měl. Nebyl jím nikdo jiný, než nezastavitelná ségruše. Místo toho, aby si užívala chvíli tady a teď, aby se kochala nádherným výhledem a užívala si ticha a klidné atmosféry u kapličky, poletovala kolem mne a dorážela, abych si s ní hrál. Nedalo se svítit. Musel jsem jí vyhovět.

 Kopnul jsem do vrtule a svištěl kupředu po cyklostezce. Svatému Izidorovi jsem zamával chvostem na pozdrav a svištěl jsem tou nejvyšší rychlostí, co mi tlapky dovolily, po cestě přímo za famfrňákem. Ušadla mi vlála ve větru, snížek odletoval od tlapek a já se řítil kupředu, s větrem o závod a se ségruší v závěsu.

 Prosvištěl jsem zatáčkou a než jsem se nadál, byl jsem u ohrady plné krav. Dlouho jsem se u kámošek nezastavil. Proto jsem se nestačil divit, když jsem zmerčil, kolik jich na místě je. Bylo jich v ohradě tolik, že má náhodná návštěva nebyla jen na kousek štěku. S tolika kámoškami by to bylo na pořádně dlouhý štěk. Pozdravil jsem se proto jen se starými dobrými kámoškami a domluvil se, že příště přijdu na štěk dřív.

 Otočil jsem se a se ségruší v závěsu upaloval zpět k člobrdici a člobrdovi, kteří byli kousek za mnou. Sluníčko pomalu zapadalo a bylo na čase, vyrazit k domovu.  Vyběhaný jsem byl, ségruše byla také znavena, tak mi v návratu nic nebránilo. Ještě jsem se na chvíli zastavil u svatého Izidora, pokochal se západem sluníčka a vyrazil k domovu. Měl jsem co dělat, abych nedorazil dom za tmy.