Nemusí být jasno, stačí, když
nefouká. To je přesně to správné póčo na zdolání vrcholu a pokochání se parádní
vyhlídkou. A kde takové místo hledat? No přeci na Křemelu. Na jednom
z brdských vrcholů, na kterém je tak krásně. Křemel najdete nedaleko
oblíbeného Třemšína a přitom na něj moc tlapek ani člobrdích nohou nezavítá.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
chráněné krajinné oblasti Brdy. Z rozcestí Kobylí hlava mne tlapky nesly
do kopečka. Nejdříve prudšího, na kterém mi tlapky pěkně klouzaly, a posléze do
kopečka tak mírného, že jsem ho sotva postřehnul.
Cesta, po které jsem tlapkal,
byla projetá pořádným lesním pracantem. Stopa, kterou jsem zmerčil, byla ták
široká, že jsem stroj ani potkat nechtěl. To jsem si raději vzal klacík a dal
se do blbnutí s člobrdicí, aby jí šla cesta lépe od nohou.
Co chvilku letěl klacík kupředu a
já se za ním hnal, s větrem v kožichu. Zastavením na místě a
sklouznutím zadních tlapek jsem klacík sebral a už jsem se hnal
k člobrdici. Ani nevím, kolikrát klacík letěl od člobrdice a já jsem se
s ním k člobrdici vracel. Sotva se stopa lesního pracanta ztratila
z dohledu a tlapky mne nesly krásným lesem pod vysokými stromy, klacík mne
přestal bavit a já se dal do zkoumání místní přírody.
Svištěl jsem s větrem o závod.
Ušadla mi vlála ve větru, chvost vyrovnával zatáčky a famfrňák větřil svěží
vůni lesa. Pod stromy bylo tolik sněhu, že jen na málo místech koukaly ven
nejvyšší větvičky borůvčí. Jen pěšinek tu bylo poskrovnu. Zato pařezů
v koberci borůvčí, který jsem pod sněhem jen tušil, těch tu bylo.
Nevěděl jsem, co zkoumat dříve,
zda okolní přírodu, mladé stromky, pařezy, nebo jen tak svištět borůvčím a
nechat se šimrat na bříšku. Nakonec vyhrálo borůvčí a pařezy. Ty jsem zkoumat
musel. Vůbec by mi neštěklo, že i za sněhu najdu tolik hub. To se ví, že jsem
našel jenom choroše. Ale bylo jich tu tolik, že je snad ani všechny očíhnout
nešlo.
Jak jsem tak svištěl pod stromy,
nechal jsem si bříško lechtat borůvčím. Objevoval jsem pařezy porostlé choroši
a cesta mi utekla ani nevím jak. Zničehonic jsem se objevil na lesní cestě a
přímo přede mnou se tyčil kopec. Kopec tak vysoký, až jsem se těšil, až budu
nahoře.
Jen co ke mne člobrdice došla,
kopnul jsem do vrtule a svištěl pěšinkou kupředu, přímo za famfrňákem. Chvilku
jsem svištěl kupředu, co chvilku se stočil a svištěl skoro zpět. Tento kopec je
tak prudký, že se pěšinka vedoucí na jeho vrchol několikrát zatočí, než vás na
vrchol vyvede.
Než jsem se nadál, už jsem skákal
přes kládu. Udělal jsem několik skoků a byl jsem v cíli. Stál jsem na pěšince
vedoucí mezi keříky borůvčí a koukal z kopečka na člobrdici, které výstup
trval ták strášně dlouho, že jsem čekání na ní nevydržel a vydal se prozkoumat
okolí.
Svištěl jsem po pěšinkách mezi
borůvčím a přišlo mi zvláštní, že je tu tak málo sněhu. Tato záhada se však
brzy objasnila. Fouknul větřík a snížek se z vrcholu stěhoval pryč. To se
ví, nějaký snížek na vrcholku zůstal, ale nebylo ho tu tolik, aby zakryl pařezy
a borůvčí, které tu rostlo. Co však snížek skryl dokonale, byla kláda u
ohniště, na které člobrdice tak ráda odpočívá. Sedl jsem si vedle místa, kde
jsem tušil, že se kláda ukrývá. Odtud jsem se kochal vyhlídkou do dáli a čekal
až se ke mne připojí i člobrdice, pro kterou výstup na zasněžený Křemel byl
pořádná výzva.
