Jak jsem na podzim slíbil, za
snížku plním. Když jsem přes rok míjel zavřené bary pro místní kámoše, byl jsem
moc zvědav, zda se v zimě otevřou. Musím vám štěknout, že jsem mile
překvapen. Kdykoli v zasněžených Brdech bar pro místní kámoše potkám, je
plný bašty, kterou mají tak rádi. Dnes vám o jednom takovém baru štěknu. Není o
něm zmínka v mapách, ale najdete jej kousek od rozcestí Křtí.
Tlapkal jsem zasněženými Brdy upravenou
lesní cestou. K mému velkému překvapení mne doprovázely stopy člobrdy,
který tu byl přede mnou. Tím jsem si kebulínu moc nelámal. Věděl jsem, že když
na člobrdu narazím, bude překvapen. Stejně jako bych byl překvapen já.
Cesta, po které jsem tlapkal,
vedla z mírného kopečka. Kopečka tak mírného, že mne tlapky nesly tak
rychle, jak jen mohly. Snížek, kterého bylo na cestě jen pramálo, maskoval
ledovou vrstvu, kterou jsem si musel užít. Kde také jinde než na místě, kde je
to bezpečné. Svištěl jsem po cestě s větrem o závod a měl velkou radost,
když mne člobrdice volala zpět. To byly chvíle, kdy jsem se na místě zastavil,
zadní tlapky předběhly přední a já svištěl kluzkou cestou zpátky
k člobrdici. Prosvištěl jsem kolem člobrdice a v mžiku klouzal opět
kupředu, abych se mohl ve chvíli, kdy uslyším člobrdici, vrátit zpět.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
takto svištěl. Klouzání se mi tak líbilo, že jsem vzdálenost moc nesledoval.
Měl jsem co dělat, abych si kromě ledu všímal nádherné přírody, kterou jsem svištěl.
Byl jsem v místech, kde nebylo místečko bez majestátních stromů, zpod
kterých občas vykouklo borůvčí. Místy jsem zmerčil řadu keřů, která zmizela tak
rychle, jak se objevila. Navíc jsem musel pozorně sledovat cestu, po které jsem
se klouzal. Vedle cesty tekl potůček, který v létě svádí ke koupání, ale
v zimě bych se v něm koupal nerad. Dodnes si pamatuji, jak jsem jako
malý špunt do potůčku hupsnul. Tehdy se mnou s větrem o závod svištěla i
člobrdice. Prý abych se nenastydnul. Domů jsem se dostal s krystaly ledu
v kožíšku a dva dny jsem chrapouňoval. To už bych zažít nechtěl. Navíc,
když člobrdice říká, že jsem ze smečky jediný, kdo má rozum, tak by se to ani
nehodilo.
Svištěl jsem s větrem o
závod. Míjel jsem lesní cesty zapadané snížkem. Na některých byl snížek, kterým
ještě nikdo netlapkal. V jiných byly stopy od člobrdího vozítka. Také
pěšinky jsem míjel. Moc jsem jich však nezmerčil. Vím, že je jich na místě
nespočet, ale pod vrstvou sněhu jsou vidět pouze ty, kterými tlapkal můj lesní
kámoš.
Tlapky mne nesly stále kupředu
hlubokým lesem. Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí. Tlapky se zastavily a
já nevěděl, kudy kam. Dopředu, přímo za famfrňákem, bych se klouzal stejnou
cestou hlubokým lesem. Doleva bych tlapkal cestou s tenkou vrstvou sněhu.
Zato cestou po pravé tlapce, tam bych tlapkal vstříc novému objevu.
Sotva jsem hodil očadlem na cestu
po pravé tlapce, bylo rozhodnuto. Ta jediná byla jiná. Vedle této cesty se
nacházelo něco, co u žádné cesty očadla nezmerčila. Něco, co jsem musel prozkoumat.
Jen co jsem místo zmerčil, tlapky
se daly do pohybu. Svištěly s větrem o závod. Svištěl jsem tak rychle, že
mi občas zadní tlapky předběhly přední. To byly chvíle, kdy měl chvost co
dělat, abych neupadl. Po několika rychlých krocích a pár dlouhých skocích, jsem
dotlapkal na místo, které mne tak přitahovalo.
Tlapky mne donesly na místo,
které moc dobře znám. Jen z rozcestí jsem jej nepoznal. Stál jsem u
nádherného otevřeného baru pro mé lesní kámoše. V jesličkách bylo tolik
sena, že by se v baru nadlábli kámoši z širokého daleké okolí.
V dřevěném špalku jsem díky důkladné práci famfrňáku objevil sůl a opodál
tolik zrní, že i zajoši a místní zpěváčci si přijdou na své.
Celé mé já mělo z otevřeného
baru obrovskou radost. Očadla merčila po zemi, kdo z místních kámošů do
baru chodí. Famfrňák větřil, zda není místní kámoš na blízku. Podle stop, co
zmerčila očadla, se v baru schází spousta srnek a srnečků. Dokonce i stopy
lišáka jsem objevil. Co ten hledá v místním vege baru, to je mi záhadou. Třeba
chodí s místními srnci poštěkat, kdo ví. Každopádně místní bar je opravdu
hodně oblíbený. A to hlavně zásluhou místních lesních hospodářů. Člobrdů, kteří
na mé místní kámoše myslí a strojí jim bašty, které mají tak rádi.
