Dnes vám štěknu o Lukášovic
studánkách. Na místě jsem objevil jen jednu jedinou studánku, tak mi název
kebule moc nebere. Třeba se však nedaleko ukrývá další studánka, kterou jsem
neobjevil. Kdo ví.
Tlapkal jsem měkoučkou cestou
vedoucí mezi loukami se spoustou remízků. Za chvostem jsem měl bývalý vápencový
lom Rabí s bývalým kamenolomem. I Vintířova studánka a zřícenina kaple
Všech svatých byla nedaleko za mnou.
Všude, kam očadlo dohlédlo, byla
nádherná příroda. Louky střídaly remízky osázené keři. Po levé tlapce za loukou
mne doprovázel potůček, který potichu šuměl do dálky. Po pravé tlapce jsem měl
remízek a za ním pořádný kopec s další loukou. O kus dál před sebou jsem
merčil vodní nádrž, kterou tu před lety vybudoval člobrda.
Cesta mi utíkala krásně od
tlapek. Nevěděl jsem, kam koukat dříve. Co chvilku jsem uslyšel ptáčka, co
chvilku jsem našel stopu místního kámoše. Ať již stopu srnky nebo stopy po
přítomnosti zajocha, vždy jsem měl z nálezu velkou radost. Jakpak by také
ne, když v poslední době potkávám stopy kámošů převážně v lesích.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal, když tlapky změnily směr. Opustily cestu, po které mne dosud nesly a
daly se do běhu. Než jsem se nadál, už jsem svištěl po louce s větrem o
závod. Ušadla mi vlála na kebuli, chvost vyrovnával zatáčky a famfrňák větřil
voňavoučké místečko kdesi přede mnou. Jen člobrdice mému tempu nestačila, tak
jsem se k ní musel co chvilku vracet, abych se od ní mohl vydat ještě
rychleji ke svému cíli.
Svištěl jsem s větrem o
závod a famfrňákem v pohotovosti. Louku jsem měl před sebou. Po levém boku
mne občas poškádlila větev keře z místního remízku. Velkou pozornost jsem
jí však nevěnoval. Stále jsem hledal místečko, které vonělo do dálky.
Jak jsem tak svištěl podél
remízku, louka se pomalu začala měnit. Čím silnější vůně místečka, které jsem hledal,
byla, tím byla louka podmáčenější. Od tlapek mi začala odletovat vodička a než
jsem se nadál, měl jsem celé bříško mokré. To mne ale neodradilo. Vzdálil jsem
se kousek od remízku a pokračoval stále za omamnou vůní. V místech, kde
remízek končil, jsem se zastavil. Musel jsem počkat na člobrdici.
Zastavil jsem u potůčku a pořádně
se rozhlédl kolem sebe. To, co očadla zmerčila, byla nádhera. Nedaleko ode mne
se do potůčku vléval další potůček. Za potůčkem rostly vysoké stromy.
V místě před soutokem potůčků rostla na bahýnku travička. Ve vysoké
travičce se ukrýval domeček. Domeček v mé velikosti.
Najednou mi doštěklo, že to je
přesně to místečko, které hledám. Bahýnko přímo přede mnou vonělo do dálky. To,
že bude ukrývat i nádhernou dřevěnou studánku, to by mne na začátku cesty
nenapadlo.
V létě by to byla parádní
procházka. To bych svištěl kupředu vodička nevodička. Ale v zimě? To se
musí jinak. Naštěstí netrvalo dlouho a objevil jsem sotva znatelnou pěšinku.
Již s člobrdicí po boku jsem se vydal ke studánce.
Pěšinka, po které jsem
s člobrdicí tlapkal, mi mlaskala do rytmu kroků. Nebylo vůbec snadné se na
ní udržet. A dostat se suchou tlapkou ke studánce? To bylo skoro nemožné.
Až ke studánce jsem nedotlapkal.
I člobrdice raději zůstala v bezpečné vzdálenosti. Zem pod tlapkami se mi
hýbala a nebylo to vůbec příjemné. Ale studánka, ta byla krásná. I místo na
kterém jsem studánku objevil je krásné. Jen je třeba vyrazit k němu
v teplejších dnech.
