Dnes vám štěknu o vyhlídkovém
místě a vrcholu Nad Maráskem. Věděli jste, že je to nejnižší brdská osmistovka?
Že ne? To vůbec nevadí. Když jsem tlapkal na její vrchol, také jsem to netušil.
Až doma mi řekla člobrdice, že mám v tlapkách další brdskou osmistovku.
Tlapkal jsem do táhlého kopce
zasněženou lesní cestou. Pod tenkou vrstvou snížku se ukrývala vrstva
maskovaného ledu. To se ví, snadno se mi netlapkalo. Však jsem si také pořádně
oddychnul, když jsem dotlapkal na místo, kde se kopec láme. Tady jsem objevil
krásnou lesní cestu, pokrytou vrstvou nedotčeného snížku.
Ve chvíli, kdy očadla cestu
zmerčila, tlapky se neudržely a hupsly do snížku. Stačil mi jeden velký skok a
už jsem se rochnil. Chvíli jsem byl opět malým štěňátkem. Snížek byl všude kolem
mne a nakonec i na mne. Jindy široká a dlouhá lesní cesta byla najednou cestou
úzkou a krátkou. Než jsem se stačil pořádně vyblbnout, už jsem byl u vysílače
Na Burku.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a
vydal se lesní cestou po levé tlapce. Hustý les, kterým jsem až dosud tlapkal,
se proměnil. Byl jsem na místě, kde se ještě nedávno těžil kůrovec. Dnes na
místě zbylo jen několik mladých rozčepýřených stromků. Díky bílému snížku však
vypadá místo krásně. Ne tak krásně, jako když na místě rostly vysoké stromy,
ale po kůrovcové pohromě nejsou vidět žádné stopy.
Svištěl jsem místem s větrem
v kožichu. Uprostřed lesní cesty, po které jsem měl tlapkat, byla
běžkařská stopa. To se ví, využil jsem příležitosti a než abych stopu ničil,
raději jsem svištěl mezi rozčepýřenými stromky. To byl fofr. Stromek míjel
stromek. Co chvilku jsem obsvištěl pařez. Jen jsem musel svištět opatrněji než
opatrně, neboť nejednou mne překvapila větev na zemi. I tak jsem si však
svištění mezi stromky užíval.
Tak moc jsem si užíval chvíli
tady a teď, až jsem se ocitl na rozcestí. Málem bych ho nepoznal. I rozcestí
Nad Maráskem bylo ještě na jaře porostlé majestátními stromy. Dnes jich zbylo
jen poskrovnu. Ale kameny ohraničující nádhernou, ve sněhu však zrádnou,
pěšinku, ty se nezměnily. Jen co jsem je zmerčil, byl můj směr jasný.
Otočil jsem se k rozcestníku
zády, zamával mu chvostem na rozloučenou a už jsem svištěl po pěšince vzhůru na
vyhlídku. Pěšinka, po které jsem tlapkal, mne vynesla až na Marásek. Přivítalo
mne zasněžené borůvčí a mne moc dobře známá borovice, která je vidět mezi
skálou. Než borovice vyrostla, byla z Marásku parádní vyhlídka. Nyní je to
místo, které jen tak někde nepotkáte. Zátiší, které je nezaměnitelné.
Z vyhlídkového místa Nad
Maráskem, je opravdu vidět jen borovice. Když se však vydáte na skálu vedle
vyhlídky, kam vás zavede úzká pěšinka, uvidíte do dálky daleké. To je místečko,
kde tak rád v létě baštím. Nikdo mne neruší, a mohu si užít výhled do dáli
daleké. Když mne přestane vyhlídka bavit, smlsnu si na místních borůvkách,
které jsou na každém kroku.
Vyhlídkové místo Nad Maráskem je
místo, na kterém když návštěvník Brd nebyl, Brdy nepoznal. Je to místo
specifické a krásné. Ještě se mi nestalo, že bych na něm potkal člobrdu. Vím,
člobrdy jsem potkal jenom u Padrťských rybníků a cestou na Valdek, vojáky pak
na Jindřichově skále, ale nikde jinde. Až mi to přijde zvláštní. Vždyť Brdy
jsou tak krásné. A tajemné.




