Dnes vás zavedu
k Partyzánské studánce, ukryté hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti
Brdy. Musím vám štěknout, najít tuto studánku, to byl skoro nadpsí výkon. Ale
zadařilo se.
Od prvního bílého dne jsem
k nezastavení. Neustále musím někde pobíhat a objevovat místa dobře mi
známá i neznámá. Nyní, když kontroluji místa, co jsem za poslední rok objevil,
spoustu jich přes polštáře sněhu nepoznávám. A cesty k nim? I u těch mi
někdy přijde, že po nich tlapkám prvně.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
zasněženou lesní cestou. Snížek, který na cestě zbyl, ukrýval ledovou vrstvu
pod sebou. Musel jsem tlapkat hodně opatrně, pokud jsem se nechtěl klouzat. A
to jsem se samozřejmě chtěl.
Jen co jsem led pod sněhem
objevil, daly se tlapky do pohybu a já svištěl kupředu, s větrem o závod.
Svištěl jsem po cestě, kterou lemovaly vysoké stromy. Stromy místy jehličnaté,
jinde listnaté. Svištěl jsem tak rychle, že mi sníh od tlapek odlétal. Chvostem
jsem mával člobrdici na rozloučenou. Jen co jsem dosvištěl do míst, kde byla
cesta širší než obvykle, zastavil jsem přední tlapky a zadními se sklouznul
tak, abych se otočil čelem k člobrdici. Jen co jsem na člobrdici koukal,
kopnul jsem do vrtule a ze všech sil se na kluzké cestě snažil rozeběhnout. To
se ví, tlapky mi podkluzovaly a nechtěly se hnout z místa. Ovšem když se
pohnuly, to jsem pak svištěl, s větrem o závod.
Chvílemi jsem svištěl tak rychle,
až jsem se bál, že se nezastavím včas. Musím na sebe štěknout, že jsem blbnul
jako malé štěndo a užíval si každou chvilku klouzavé cesty. Člobrdice, která
mne doprovázela, povídala něco o rozumu. Jenže rozum pro dnešek zůstal doma. Já
se musel vyřádit.
Už ani nevím, kolikrát jsem
svištěl kupředu, abych se po chvilce mohl sklouznout, otočit se a svištět
zpátky k člobrdici. Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Překlouzal jsem
rozcestí, překlouzal jsem bučinu, když v tom famfrňák ucítil vůni super
bájo vodičky.
Nebyla to však jen vodička, co
famfrňák navětřil. Cítil jsem i vůni bahýnka, kterou jsem opravdu dlouho
necítil. Nastražil jsem ušadla a pořádně se zaposlouchal. Jaké bylo mé
překvapení, když ušadla zaslechla slabé hučení tekoucí vodičky. To byla ta
správná chvíle, dát si pauzu v blbnutí a začít zkoumat okolí.
Pomalým a rozvážným krokem jsem
tlapkal přímo za famfrňákem. Už mi snížek za tlapami neodletoval, ani mi zadní
tlapy neklouzaly. Nyní jsem tlapkal se vztyčenou kebulí a hledal místečko,
které mne tak přitahovalo. Po několika klidných krocích jsem objevil pěšinku.
Pěšinku pouhým očadlem sotva znatelnou.
Jen co jsem pěšinku objevil,
tušil jsem, že jsem skoro u cíle. Omamná vůně byla skoro u mého famfrňáku.
Ušadla slyšela zurčení vodičky tak blízko, že jsem z opatrného tlapkání
přešel do ještě opatrnějšího tlapkání.
Jen pár krůčků po pěšince jsem
ušel a byl jsem v cíli. Zmerčil jsem potůček a vedle něho super bájo
bahenní lázně. Jen mrňousek od sebe jsem zmerčil kamenný kruh, ze kterého
vodička vytékala.
Nevěděl jsem, kam koukat dřív. Nevěděl
jsem, zda si mám prohlížet studánku, pro Brdy hodně netypickou, nebo zda mám
pozorovat super bájo bahenní lázně, u kterých je s podivem, že nejsou
zmrzlé. Rozhodování to bylo tak těžké,
že jsem prozkoumal důkladně jak lázně, tak studánku. To se ví, vyláznil jsem se
jen po kotníky. Na pořádnou bahenní lázeň si budu muset ještě chvilku počkat.
Ale i tak jsem byl spokojen.
Jen málokdy v Brdech narazím
na studánku, která nemá dřevěný domeček. Takových studánek jsem objevil snad
jen tolik, že bych je na drápkách jedné tlapky spočítal. Zato studánek
s domečkem, těch jsem objevil tolik, že spočítat je, to by byl nadpsí
výkon. Ať však objevím studánku s domečkem či bez, mám z ní ohromnou
radost. A pokud je ve studánce vodička, tak je to ta největší radost, jakou
mohu z objevu studánky mít.
