Dnes vám štěknu o partyzánském
bunkru, který najdete nedaleko vrcholu Třemšín, v chráněné krajinné
oblasti Brdy. Vím, štěkal jsem vám o něm již několikrát, ale ani nevíte, jak
moc se toho za poslední rok na místě změnilo.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
zasněženou lesní cestou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Tu
jsem merčil smrk, jinde buk, jen málokdy jsem merčil jiný strom. Hned vedle
cesty, po které jsem tlapkal, rostlo nepřeberné množství keřů. Spokojeně jsem
tlapkal přímo za famfrňákem a užíval si les se vším, co k lesu patří.
Netrvalo dlouho a očadla zmerčila
něco, co bych nečekal. Les, kterým jsem doposud tlapkal, jako by mávnutím
kouzelného proutku skončil. Zničehonic vysoké stromy a nepřeberné množství keřů
zmizelo a přímo přede mnou se objevila holina. Holina, na které byla jen
spousta pařezů a balvanů.
Na začátku procházky jsem si myslel,
že dnes nikam svištět nebudu. Myslel jsem, že se projdu klidným tempem po boku
člobrdice. Jenže ve chvíli, kdy očadla místo lesa zmerčila holinu, tlapky se
daly do pohybu a já svištěl kupředu, s větrem o závod. Ušadla mi vlála na
kebuli, chvost vyrovnával zatáčky a tlapky mne nesly kupředu tak rychle, že
jsem si ani neužil poslední kousek lesa, kterým jsem tlapkal.
Po několika rychlých krocích jsem
byl na místě. Stál jsem na holině s hlubokým lesem za chvostem. Prohlížel jsem
si místo a nevěřil vlastním očadlům. Tolik pařezů a balvanů co na místě bylo.
Nebýt rozcestí, které tak dobře znám, myslel bych si, že jsem na místě, kde
jsem nikdy předtím nebyl.
Jenže rozcestí mluvilo za vše.
Když jsem několikrát otočil kebulí, abych se zorientoval, očadla zmerčila
přístřešek na Třemšíně. Ano, ten přístřešek, ze kterého je letos parádní
vyhlídka. Musím štěknout, že od přístřešku vypadá místo mnohem lépe. Zda je to
jiným pohledem, nebo vyhlídkou která nejednoho rozptýlí, kdo ví.
Sotva jsem se zorientoval, tlapky
se daly opět do pohybu. Nesly mne mezi pařezy a balvany. Očadla měla co dělat,
aby všechno prohlédla. Jak jsem tak tlapkal stále kupředu, mé tempo se změnilo.
Z opatrného tlapkání se stalo pobíhání. V kebuli jsem měl jedinou
myšlenku. Co nejdříve jsem chtěl být u partyzánského bunkru. Bunkru, který mám
tak rád.
Pobíhal jsem mezi balvany a
pařezy a hledal svůj cíl. Tak moc jsem doufal, že bude na svém místě, že jsem
se nesoustředil na nic jiného. Systematicky jsem svištěl mezi pařezy. Co
chvilku jsem byl u lesa, který byl kus přede mnou. Co chvíli jsem se trošku
jinudy vracel směrem k člobrdici. Jenže bunkr ne a ne najít.
Už ani nevím, kolikrát jsem
svištěl k lesu, abych se vracel zpátky k člobrdici. Nespočítal bych,
kolik pěšinek jsem vyšlapal. Jenže bunkr jsem stále nenacházel. Les, který na
místě za bunkrem zůstal, mne vždy vrátil zpět. Věděl jsem, že bunkr musí být
někde předním.
Málem jsem své hledání vzdal.
Rozhodl jsem se, že se vrátím na cestu k člobrdici a půjdu po jejím boku.
Jen poslední pěšinku jsem si chtěl vyšlápnout. Ani nevíte, jak moc dobře jsem
udělal.
Tlapkal jsem od lesa těsně vedle
cesty, zpátky k člobrdici. Tlapky mne nesly tak pomalu, že očadla stíhala
merčit okolí. Famfrňák jsem měl v pohotovosti, zda neucítí něco, co by
bunkr prozradilo. Tlapkal jsem, co tlapka tlapku mine, když v tom
najednou, jsem stál přímo naproti dveřím. Dveřím mne tak dobře známým.
Stál jsem u dveří a prohlížel si
partyzánský bunkr. Ta tam byl chodníček, který k bunkru vedl. Ta tam bylo
zábradlí, které vedle chodníčku vedlo tuláky k bunkru. Ta tam byly všechny
záchytné body, podle kterých se může turista řídit. Jen bunkr zůstal na svém
místě. Dokonce je ve stavu, kdy se v něm dá pobýt.
Musím vám štěknout, že nyní je
bunkr tak dobře maskován, že by se v něm ani partyzáni nemuseli bát. Jen
tak by je někdo nevyčmuchal. A to ani čmuchal, který by si myslel, že má celé
okolí v merku. To už je co štěknout.
