Dnes vám štěknu o mém zážitku ze
dna Orlické přehrady. Tedy lépe řečeno ze dna řeky Vltavy u Podolského mostu.
Vodičky je sice mnohem více než loni, ale i tak je třeba prozkoumat místa,
která jsou po většinu let pod vodou.
Na dno řeky jsem se dostal
v zátoce, kde se do Vltavy vlévá Jetětický potok. To vám štěknu, jít lesem
podél tohoto potůčku, to je zážitek. Nádherná příroda a ty skály. Jen nyní se
v okolí hodně těží, tak je třeba mít se na pozoru.
Sotva jsem se na jemňoučký písek
dostal, byl jsem ve svém živlu. Dosud jsem musel svištět opatrně a blízko u
člobrdice. To však nyní skončilo. Byl jsem v místech, kde je vidět široko
daleko. Jen to široko daleko protíná úzké, ale zato hluboké, koryto Jetětického
potoka.
Stál jsem na místě a kochal se
přírodou. Za chvostem, po levé i pravé tlapce, jsem měl vysoké skály. Místy
porostlé vysokými stromy, jinde nálety. Co však očadla merčila přede mnou, to
nenechávalo mé tlapky v klidu.
Zátoka, ve které jsem dosud stál,
se přímo přede mnou zužovala. Za zúžením jsem viděl do dálky daleké. Spoustu
písku, trošku vodičky, ale hlavně, spoustu místa na zkoumání. Ve chvíli, kdy mi
kebulí prolétla myšlenka na zkoumání, daly se tlapky do pohybu a já svištěl
kupředu, až mi písek za tlapkami odlétal.
Svištěl jsem kupředu
s větrem o závod. Chvilku podél potůčku, chvilku podél břehu. Co chvilku
jsem se s radostí na kebuli vrátil k člobrdici, aby i ona z mí
radosti něco měla. Vzpomínám si, jak jsem tu byl s člobrdicí v létě.
Tou dobou tu byla spousta voňavoučké zelené vodičky, ze které mělo radost celé
mé já. A samozřejmě i člobrdice, se kterou jsem se o svou radost musel podělit.
Jenže nyní, na rozdíl od léta, se na mne usmívala a neodháněla mne od sebe.
Než jsem se nadál, zátoku jsem
měl prozkoumanou a stál jsem na místě, kde obyčejně teče řeka. Nyní se mi
naskytl výhled, jako nikdy předtím. Viděl jsem nejen dálku dalekou jako při
vstupu do zátoky. Nyní jsem koukal na chatky daleko na skalách po pravé tlapce
a po levé tlapce, tam očadla zmerčila mé oblíbené místo. Daleko přede mnou se
rýsoval Podolský most. Sotva jsem jej zmerčil, měl jsem další cíl jasný.
Tlapky se daly opět do pohybu.
Nesly mne měkoučkým pískem k Podolskému mostu. Občas mne zanesly
k vodičce, abych se občerstvil. Jindy mne nesly ke břehu, abych prozkoumal
místní keříky. K mému překvapení jsem uprostřed keřů objevil malý křížek a
kamenný tunel, kterým obvykle teče vodička. Nyní jí moc neteklo. Mohl jsem
koryto, které tu vytvořila, snadno přeskočit a svištět dále, přímo za famfrňákem.
Svištěl jsem kupředu
s člobrdicí v závěsu. Bylo až zvláštní, že se mnou držela krok. I
když. Ono když jeden zkoumá, moc dopředu se nežene. A že jsem potkal tolik
zajímavých míst. Pařezy, již skoro dokonale uhlazené od vodičky, která
v místech bývá. Kde nebyl pařez, objevil jsem ohniště. Dokonce i velké
kusy cihlových zdí jsem objevil.
Než jsem se nadál, už jsem byl
s člobrdicí pod Podolským mostem. Přetlapkal jsem přes výtah, kterým
opouští lodě každou zimu hladinu řeky Vltavy a kochal se pohledem na velké
betonové oblouky. Že je na co se koukat, to už dobře víte. Tento most je
jedinečný nejen svým středovým obloukem. Podolský most má oblouky všech
velikostí a každý má svůj účel.
Než jsem se nadál, už mne tlapky
nesly kupředu. Prohlédl jsem si další zátoku a vyrazil doleva, do prudkého
kopečka. Od cesty jsem zkontroloval kotvu a pokračoval dále, podél mostu až
k jeho začátku. Zde jsem zabočil doprava a než člobrdice stihla cokoli
namítnout, už jsem jí vedl přes most na vyhlídku. To se ví, když už jsem byl
opět tady, vyhlídku z Podolského mostu jsem si nemohl nechat ujít.
Tak jako vždy, i tentokrát jsem
si vyhlídku užil. Že byla zima a poněkud mlhavo, to mi vůbec nevadilo. Alespoň
jsem měl celé místečko sám pro sebe a člobrdici. Mohl jsem si v klidu užít
pohled na most i řeku. Užil jsem si výhled do dálky daleké. Dokonce i chatky na
Červené jsem si prohlédl. O skalách pod nimi tyčících se do výšky, o těch vám
nesmím zapomenout štěknout. To by byla škoda.
Přišlo mi, že voda v řece
pomalu stoupá. Myslel jsem, že bych se mohl zastavit i na jiných, běžně
nepřístupných, místech. To však již asi nestihnu. Vy ale můžete. Třeba
Novomlýnská elektrárna, která také spatřila světlo světa po letech, bude ještě
vidět v celé své kráse. A stojí za návštěvu. To však určitě víte, o té
jsem vám štěkal na konci loňského roku.
