
Dnes vám štěknu o studánce Kobylí
hlava, kterou najdete ukrytou v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti
Brdy.
To vám byla jízda. Sotva jsem
hupsnul do auta, začalo sněžit a člobrdice přemýšlela, že by se výlet nekonal.
To jsem nemohl dopustit. Ani nevíte, jaké jsem měl štěstí, že už jsem byl
v autě a odmítl z něj vyskočit. Nakonec jsem člobrdici přesvědčil a
na výlet jsem vyrazil.
Po několika málo minutách na
cestě jsem mohl auto opustit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem u auta zmerčil
obrovský pomník. Než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem byl u pomníku a
zkoumal jeho okolí. K hlavní silnici, kterou jsem měl za chvostem,
k té jsem se nepřiblížil. Zato mne tlapky nesly kolem pomníku. Místo mi
bylo ták povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jen to jsem. Až když jsem
objevil mraveniště pořádně zasypané sněhem, věděl jsem, kam mne člobrdice
zavezla.
Stál jsem u pomníku Na Dědku.
Místo se zvláštním názvem a hodně smutnou historií. Kdysi dávno tu
v místní hájence měli partyzáni základnu. Dokonce prý měli v okolí i několik
bunkrů. Jednoho dne však do hájenky vtrhlo gestapo. Partyzáni stihli utéci, ale
lesní hajný František Königsmark a jeho syn nikoli. Ti v blízké hájence
padli za svobodu. Proto je tu dnes tento pomník, aby nám připomněl, co se tu
kdysi dávno stalo.
Chvilku jsem s člobrdicí u
pomníku postál a popřemýšlel, jak to před několika desítkami let asi vypadalo. Jakmile
však chvilka uplynula, kopnul jsem do vrtule a vyrazil vstříc hlubokému lesu,
na jehož začátku jsem byl.
Svištěl jsem zpevněnou cestou
s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost se vrtěl radostí a
kožíšek vítal každou vločku, která do něj dopadla. Byl tak nádherný den a
člobrdice chtěla zůstat doma. Musel jsem svištět co nejrychleji od auta, aby se
náhodou nechtěla brzy vrátit.
Jak jsem tak svištěl lesní
cestou, minul jsem skautský tábor. V mžiku jsem byl na rozcestí, kde se mé
tlapky odmítly zastavit. Nesly mne hlouběji a hlouběji do lesa, jen protaženou
cestu vyměnily za zasněženou.
Svištěl jsem lesní cestou s větrem
o závod a užíval si snížek, který byl všude. Už dlouho nebyl den, kdy by
nesněžilo. Každou noc nějaký snížek připadne. A občas i ve dne. To byl přesně
ten snížek, který mi padal do kožíšku. A nejen do kožíšku. Padal všude kolem
mne a pomalu maskoval pěšinky, které si tu vytvořily místní kámoši.
Svištěl jsem hlubokým lesem
s větrem o závod. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly mladé rozčepýřené
stromky. Jen občas jsem zmerčil vysoký majestátní strom. Ten se obvykle
zničehonic objevil a dával na obdiv celou svou majestátnost. Stál vždy
vzpřímený, až to vypadalo, jako by dohlížel na rozčepýřené stromky, aby se nehrbily.
Les kolem mne se pomalu měnil.
Stromy již nerostly až u cesty. Ustoupily o několik metrů dál, aby daly prostor
pásu trávy, kterou v létě doplňuje nepřeberné množství barevných květin. I
cesta, po které jsem svištěl, se pomalu měnila. Čím hlouběji v lese jsem
byl, tím byla cesta širší. Čím širší cesta byla, tím více cest a pěšinek na ní
navazovalo. Čím více pěšinek na cestu navazovalo, tím se cesta více klikatila.
Teprve v těchto místech to byla podívaná pro má očadla.
Les, ve kterém rostly husté
stromky, začaly doplňovat nejen pěšinky. Vedle cesty, po které jsem svištěl,
tekl potůček. Do potůčku se vlévaly další a další potůčky vodičky. Místy jsem
zmerčil malé vodopády. To byla podívaná.
Abych vám pravdu štěkl, nebyla to
jen podívaná. Potůčky krásně šuměly a dokonce i ptáčka jsem občas zaslechl
zapět. Že tlapkám z kopečka a hned zase do kopečka, to viděla snad jen
člobrdice. Já se kochal místní nádhernou zasněženou přírodou a cestu, po které
jsem tlapkal, jsem přestal sledovat.
Tlapkal jsem lesem a užíval si
chvíli tady a teď. Už ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal, když jsem se ocitl na
místě, které bylo úplně jiné, než les, kterým jsem tlapkal doposud. Zničehonic
skončil les plný rozčepýřených a hustých stromků. Tatam byl krásná zasněžená
lesní cesta. Nyní jsem stál na obrovském rozcestí, kde se potkávalo několik
širokých cest. Stromy, které rostly na druhé straně cesty, která křížila tu
mou, byly vysoké a hrdě se tyčily do výšky.
Stál jsem na rozcestí a pozoroval
tu nenadálou změnu. Rozhlížel jsem se a kebulí se mi honila myšlenka, kudy asi
budu pokračovat. Jak jsem tak kebuli otáčel, očadla zmerčila něco, co mne ták
zaujalo, že jsem to musel jít prozkoumat.
Tlapky se opět daly do pohybu.
S malým uklouznutím vyrazily kupředu. Zabočily na cestu vedoucí doleva a
už svištěly s větrem o závod. Ušadla mi opět vlála ve větru a tlapky mne
nesly na místo, které mne přitahovalo jako pořádný steak.
Stačilo jen několik rychlých
kroků a byl jsem u pěšinky vedoucí pod vysoké stromy. Tady jsem udělal pár
dlouhých skoků, přeskočil jsem potůček a v mžiku jsem byl u studánky plné čisťounké
vodičky. To vám tedy štěknu, cestou jsem studánku či podobně krásné místo
vyhlížel. Vždyť mezi mladými stromky by se vyjímala. Ale svištěl jsem lesem tak
dlouho, že už jsem ani nedoufal, že na studánku narazím. A ejhle, když jsem to
nejméně čekal, studánka se ukázala. A ne ledajaká studánka. Studánka plná
chutné a osvěžující vodičky stojící jen mrňousek od cesty. Stojící přesně
v místech, kde přijde vhod nejednomu tulákovi.



