Třemšín, to není jen jedna
z brdských osmistovek. Třemšín je oblíbeným turistickým místem. Nebylo
snad výletu na něj, abych tu byl sám. Vždy jsem tu někoho potkal. A není se
čemu divit. Vždyť na Třemšíně je tolik míst, která je třeba důkladně prozkoumat.
Kde jinde byste hledali jednu
z brdských osmistovek, zříceninu hradu, parádní vyhlídku a posezení na
jednom místě? Dokonce tu kdysi dávno stávala i rozhledna, po které tu dnes není
ani památky. O možnostech kam se vydat z Třemšína, o těch vám štěknu jindy.
To by byl dlouhý štěk. Dnes vám štěknu o Třemšíně a místech, která se nacházejí
přímo na tomto vrcholu.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
chráněné krajinné oblasti Brdy. Křemel jsem nechal za chvostem a tlapky mne
nesly pěšinkou mezi mladými rozčepýřenými stromky. Musel jsem si dávat pořádný
pozor, abych tu nenarazil na místního kámoše. Byl jsem v místech, kde jich
podle stop bydlí nespočet. Ať jsem viděl stopy srnky či kance, ani jednoho jsem
potkat nechtěl. A potkat mazaného lišáka? S tím by bylo střetnutí na
dlouhý štěk. Jenže na ten jsem neměl čas, já se těšil na Třemšín.
Byl jsem moc rád, když jsem měl
hustý les s úzkou pěšinkou za chvostem a mohl tlapkat pod vzrostlými
stromy. Protlapkal jsem kolem oplocenky, přetlapkal jsem lesní cestu a než jsem
se nadál, stál jsem u kamenného moře pod Třemšínem. Tady jsem se musel zastavit
a počkat na člobrdici. To se ví, tlapkat sám, tak jsem v mžiku nahoře.
Jenže s člobrdicí? Té se touto cestou zdolává Třemšín těžko i za sucha,
natož když jsou kameny schované pod sněhem. Stál jsem proto na místě a čekal na
člobrdici a její rozhodnutí kudy dál.
K mému překvapení se
rozhodla pro postup. To bylo takové překvapení, že jsem člobrdici radostí oběhl
a vydal se kupředu. Opatrně jsem tlapkal vzhůru, a co chvilku čekal na člobrdici.
Ze začátku to šlo člobrdici celkem dobře, ale v půlce kopce udělala dva
kroky kupředu a jeden zpátky. Poslední kousek kopce, ten nejprudší, to už lezla
po čtyřech. Naštěstí výstup nevzdala a za chvilku byla u mne. Seděla se mnou na
vyhlídce a kochala se rozhledem do dáli. Bylo vidět, že je moc ráda, že už je
nahoře.
Jak jsem tak seděl
s člobrdicí na vyhlídce, přijížděli pod kopec běžkaři. Také zvažovali, zda
se vypravit nahoru nebo cestu objet. Člobrdice jim poradila, ať jdou raději
druhou stranou. K velkému překvapení se však vydali v našich stopách.
Musím vám štěknout, že jim šel výstup mnohem lépe než člobrdici, ale nebýt
hůlek, po čtyřech by lezli také.
Po krátkém pozdravení
s běžkaři jsem se vydal na průzkum. Vyhlídku jsem nechal za chvostem a
vydal jsem se pěšinkou kolem Třemšína. Tlapkal jsem po kamenné cestě, přímo po
zřícenině hradu. Obsvištěl jsem vrchol, prohlédl si několik zákoutí a
prozkoumal všechny pěšinky a cesty, které mne zavedly do různých míst
zříceniny. Než jsem se nadál, byl jsem pod zdí, na které je pěšinka vědoucí na
vrchol. Zde jsem se nechal zvěčnit a v mžiku jsem byl u přístřešku, u
kterého seděli mí dva noví kámoši běžkaři.
Od přístřešku jsem se vydal na
vrchol. Ne, že bych se nechtěl nechat ještě jednou podrbat, ale zvědavost mi
nedala a já musel pokračovat v průzkumu. Přetlapkal jsem pěšinku na zdi,
pod kterou jsem se před chvilkou nechal zvěčnit a už jsem stál na vrcholu.
Přivítal mne vysoký modřín s cedulkou, jedna z několika zdí zříceniny
hradu a objevil jsem kámen, který označuje místo, kde kdysi stála rozhledna. Co
mne však na místě zaujalo nejvíc, byla vyhlídka. Viděl jsem do dálky tak
daleké, až mne zrak přecházel. Stromy, které rostou po kraji vrcholu, dodávají
výhledu úplně jiný pohled, než ničím nerušený pohled z vyhlídky.
Zastavil jsem na vrcholu a koukal
do dáli daleké. Užíval jsem si klid, který jsem na místě ještě nikdy nezažil.
V tichu byl slyšet šustot větříčku ve větvích. Široko daleko jsem byl jen
já, člobrdice a opodál dva běžkaři, kteří si také přijeli užít místní přírodu a
užít se sněhu a klidu, který Třemšín nabízí.
