Dnes vám štěknu o Třemšínské
boudě, kterou najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.
Když jsem měl Gangloffův kříž, o
kterém jsem vám štěkl včera, důkladně prozkoumaný, vydal jsem se o mrňousek
dále. Obtlapkal jsem odpočinkové místo pro člobrdy, přečetl si vzkazy na
rozcestí a než jsem se nadál, vítala mne Třemšínská bouda.
Třemšínská bouda není obyčejnou
boudou. Kdysi dávno sloužila jako kaple, posléze jako bouda pro tuláky. Bývala
v ní i kamínka. Dnes slouží bouda jako přístřešek, nocoviště a dokonce i
jako kaple. Má nádherná okýnka. Když projdete dveřmi, uvidíte obrovský kříž a
na něm přikázání.
Ne, že by se mi interiér
Třemšínské boudy nelíbil. Ale příroda je příroda. A příroda, ve které se
Třemšínská bouda nachází, je tak nádherná.
Představte si, že jdete hlubokým
lesem. Všude, kam se vaše oči podívají, vidí hustý les. Stromy vysoké i nízké.
Vy jdete stále kupředu, cestou, která vás neomylně vede do hlubokého lesa. Jdete
cestou, která je schovaná pod vrstvou sněhu, stejně jako mech a borůvčí, který
v okolí cesty roste. Potkáváte malé skalky, ze kterých kouká vždy jen
kousek. Jdete stále dopředu hlubokým lesem a užíváte si přírodu. Užíváte si
místní klid, když v tom, zničehonic, přímo před sebou uvidíte stavení.
Pohádkové stavení se zasněženou střechou. Nikde není nikdo. Na místě jste jen
vy a pohádková chaloupka. No řekněte, není to nádhera?
Nyní jsem vás nechal představit
si, proč mám raději Třemšínskou boudu zvenku. Je v nádherné přírodě. Když
je bouda zasněžená, je pohádkovější než pohádková. Je u ní naprostý klid, nikde
nikdo. Jen vy a několik švitořících ptáčků v okolí.
Občas zaslechnete šum větříku ve
větvích, občas zaslechnete ptáčka. Když se za těchto zvuků vypravíte do okolí
boudy, budete si moci přečíst historii boudy. Když se vydáte dál, dojdete na
Třemšín, vrchol a zříceninu hradu s krásnou vyhlídkou. Můžete se vydat i
k partyzánskému bunkru a studánkám. Nebo můžete u boudy jen tak postát.
Užít si klid a krásu místní přírody. Krásu místa, kterou byste jinde jen těžko hledali.
