Dnes vám štěknu o Třemšínské
studně, kterou najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
zasněženou cestou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Co chvilku
na mne zpod stromu vykoukla zasněžená skalka, jindy pařez. Jen občas jsem
zmerčil keříky borůvčí.
Cesta mne vedla do mírného
kopečka. Po pravé tlapce jsem měl různorodý les, po tlapce levé svažující se
mírný kopeček. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím větší sráz jsem po levé
tlapce měl. Věděl jsem, že mohu tlapkat pouze po cestě nebo lesem po tlapce
pravé.
Byl jsem v lese, kde jsem
tlapkal po cestě a moc rád. Mladé stromky se nakláněly pod těžkou sněhovou
nadílkou a já se mohl kochat přírodou a užívat si snížek, jako již dlouho ne.
Občas se i větev z majestátního stromu ohnula pod snížkem skoro až
k zemi a vytvořila tak tunel, který mi připomněl ledové království.
Tlapkal jsem stále kupředu
pohádkovou přírodou. Ušadla poslouchala šum větříku ve větvích a občasné zapění
ptáčka. Očadla si prohlížela pohádkově zasněžený les a famfrňák větřil vlhkou
vůni lesa. Cesta, která mne vedla hlouběji a hlouběji do lesa se místy
zužovala, až mi to přišlo, že se proměnila v pěšinku. O mrňousek dál se pěšinka
opět rozšířila a já si byl jist, že tlapkám stále po lesní cestě.
Les kolem mne se měnil. Čím
hlouběji v lese jsem byl a hlubší sráz měl po levé tlapce, tím i stromy po
levé tlapce byly různorodější. Jehličnan by jeden pohledal. Zato jsem míjel
spoustu druhů listnatých stromů. Bylo jich tolik a ne všechny jsem poznal. Jen
občas pod stromy rostl keř.
I po tlapce pravé se les změnil.
Již v něm nerostly pouze vysoké stromy. Dotlapkal jsem na místo, kde byl
les hustý, plný různých druhů stromů a nepřeberného množství keřů. Za tím vším
jsem merčil kopec a občas i kamennou zeď, součást zříceniny hradu Třemšín.
Klidným krokem jsem tlapkal stále
kupředu a užíval si přírodu, když jsem kousek před sebou zmerčil pěšinku.
V tu chvíli jsem kopnul do vrtule a svištěl s větrem, o závod.
Chvostem jsem zamával člobrdici na podzrav a už jsem svištěl kupředu.
Svištěl jsem tak rychle, až mi od
tlapek odletoval sníh. Po několika rychlých krocích jsem dosvištěl
k pěšince. Už už jsem se viděl jak svištím po pěšince, když se přední
tlapky zastavily. Zadní tlapky ale stále svištěly. Na sněhu se nestačily
zastavit. Obsvištěly celé mé já a kdyby to bylo možné, určitě by se rozsvištěly
po pěšince jako první. Přední tlapky se však vzpamatovaly a daly se do opět do
pohybu.
V mžiku jsem byl na pěšince.
Po prvním kroku jsem se překvapením zastavil. Přímo přede mnou, jen několik
málo metrů před famfrňákem, stála velká dřevěná studna. Jen mrňousek za studnou
byla další kamenná zeď.
Byl jsem tak rád, že mi
překvapení nedovolilo svištět dál. Tady rychlé kroky nedobrzdit, to by asi bolelo.
Naštěstí jsem se poučil z nedávného uklouznutí a už jsem byl opatrnější.
Pomalu a rozvážně jsem vyrazil kupředu. Očadla se rozhlížela po okolí a famrňák
větřil, zda nenavětří nějakého kámoše. Ať již lesního nebo z říše lidí.
K mému velkému překvapení
nikdo u studny dlouho nebyl. Na zemi nebyly žádné stopy a ani ve vzduchu jsem
žádného kámoše necítil. Přitom na místě je tak krásně. Je pravda, že kdo
nemerčí pěšinky jako já, může studnu minout. Kdo si ale pěšinky všimne, určitě
ke studni dorazí a bude si jí moci prohlédnout v celé její kráse. Dokonce
si bude moci prohlédnout i zdi ze zříceniny hradu Třemšín, která je jen o
mrňousek výše a několik metrů dál, než je studna.
