Když napadl snížek, rozhodl jsem
se, že prozkoumám všechna brdská místa, která mám tak rád. Zatím jsem to
dodržel. K mému překvapení mne však tlapky zanesly i na místo, kde jsem
nikdy předtím nebyl. Zanesly mne na bezejmennou vyhlídku, jen co by pro kostičku
doběhl, od Třemšína. O té vám štěknu dnes.
Holinu s partyzánským
bunkrem jsem nechal za chvostem a s radostí mne vlastní jsem zasvištěl do
blízkého lesa. Tlapky mne nesly po cestě a chvost se spokojeně vrtěl
v rytmu kroků.
Byl jsem tak rád, že jsem opět
v hustém lese. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Jen
svištět jsem pod nimi nemohl. Po pravé tlapce jsem měl pořádný krpál a po
tlapce levé pro změnu pořádný sráz. Zato já si tlapkal po rovince, která vždy
jen na chvilku sotva znatelně stoupala, aby o mrňousek dál sotva znatelně
klesala.
Tlapkal jsem spokojeně kupředu,
přímo za famfrňákem. Užíval jsem si vůni lesa, šustot větříčku ve větvích a
občasné stopy místních kámošů, které vedly přes cestu. To se ví, lesní kámoši
měli můj velký obdiv. Bydlet v takovém kopci, to chce pořádnou odvahu.
S kebulí plnou myšlenek na
místní kámoše jsem protlapkal několik zatáček. Zničehonic jsem se ocitl na
místě, kde nebyl žádný krpál ani pořádný sráz. Byl jsem na místě, kde jsem pod
vysokými stromy merčil spoustu pěšinek, a mne čekala cesta z příjemného
kopečka.
To se ví, tady se daly tlapky do
pohybu a já svištěl pod stromy, s větrem o závod. Užíval jsem si snížek na
zemi, užíval jsem si pěšinky a celé mé já mělo takovou radost, jakou si dovede
představit jen málokdo. Co chvilku jsem svištěl kupředu mezi stromy, abych se
co chvilku mohl s hrdým výrazem a úsměvem na kebuli vrátit
k člobrdici.
Cesta mi utíkala krásně od
tlapek. Čím déle jsem tlapkal krásným lesem, tím větší radost jsem měl. Čím
větší radost jsem měl, tím větší radost měla i člobrdice. Když má člobrdice
radost, to jednomu dovolí spoustu věcí. A toho se musí využít.
Vím, že mám na člobrdici počkat
na každém rozcestí nebo když dorazím na rozcestí, mám se vrátit
k člobrdici. Ale jak už jsem štěkl, když má člobrdice radost, spoustu věcí
promine. Věděl jsem, že když budu na člobrdici alespoň vidět, nebude se zlobit.
Když jsem dorazil na rozcestí,
vůbec jsem na člobrdici nečekal. Tlapky mne zanesly podél zvláštního pařezu
ostře doprava a já po dlouhé době tlapkal do mírného kopečka. Člobrdice se ke
mne po chvíli připojila a s velkým očekáváním čekala, kam jí zavedu
tentokrát.
Tlapkal jsem měkoučkou lesní
cestou. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím byla cesta měkčí. Někdy byla tak
měkká, že jsem tlapkal raději lesem. Člobrdice následovala mé kroky až
k prvnímu potůčku. Ani nevím, jak se to mohlo stát, ale já si potůčku
vůbec nevšiml. Zato jsem si všiml, jak člobrdice ve vysoké trávě na místě
změnila směr a vydala se hlouběji do lesa, aby se následně vypravila dále
v mých stopách.
Po mé malé neopatrnosti
s potůčkem už na cestě nebyla žádná překážka, která by mne překvapila. Od
potůčku jsem tlapkal přímo za famfrňákem podél hustého lesa plného
rozčepýřených stromků. Tlapkal jsem jen chvilku, když se les po mé levé tlapce
změnil. Hustý les skončil a všude rostly vysoké jehličnany. Za pruhem
jehličnanů však očadla zmerčila něco, co bych na místě nečekal.
Stromy zničehonic zmizely a já
merčil modré nebe a skálu, která vůbec nezapadala do okolní krajiny. V tu
chvíli se tlapky daly do pohybu a než jsem se nadál, už jsem svištěl kupředu.
Před poslední řadou stromů jsem zpomalil a ke skále dotlapkal rozvážným krokem.
Za poslední řadou stromů se les
otevřel a já koukal do dálky. Koukal jsem do dálky tak daleké, že jsem místo za
hlubokými lesy nepoznal. To mi ovšem vůbec nevadilo. Pohled na zasněžené lesy
v širokém dalekém okolí stál za to. Připadal jsem si jako v pohádce.
