Jak já rád zdolávám kopečky a kopečky
s vyhlídkou dvojnásob. Dnes vám proto štěknu, jak jsem vystoupal ke
zřícenině kaple Všech svatých a pokochal se úžasnou vyhlídkou na Rabí.
Vintířovu studánku jsem nechal za
chvostem a vyrazil po pěšince kupředu. Na pěšinku mne od studánky navedla malá
dřevěná směrovka, která každému člobrdovi, který si jí všimne, oznámí, že kaple
je 700 metrů od místa, kde právě stojí. Pěšinka není zakreslena
v turistické mapě. Zkratka je to však pěkná a nezapomenutelná.
Rozeběhl jsem se, co mi tlapky
dovolily. Ušadla mi zavlála ve větru a chvost zamával člobrdici na pozdrav. Než
se člobrdice nadála nebo stihla něco říct, už jsem svištěl pěšinkou vzhůru do kopečka.
Prosvištěl jsem napříč remízkem a v mžiku jsem byl na louce, kde jsem na
člobrdici počkal.
Sotva na mne člobrdice vykoukla
z pěšinky vedoucí skrz remízek, kopnul jsem do vrtule a svištěl napříč
loukou do kopečka. Člobrdice se držela na pěšince a já pobíhal, kam mne tlapky
nesly. Jednou jsem svištěl dopředu vpravo, abych se u dalšího remízku otočil a
pádil zpátky k člobrdici. Od člobrdice jsem to vzal kupředu doleva
k další remízku a opět zpět. Lítal jsem s radostí a větrem
v kožíšku.
Jen co jsem dosvištěl na konec
louky, cesta se změnila. Stál jsem před lesem. Přímo přede mnou se zdvihal prudký
kopeček a mne bylo jasné, že tady se naběhám. Tento úsek bude pro člobrdici tak
náročný, že si bude muset co chvilku odpočinout a pokochat se po okolí. A já,
v zápalu zdolání kopečka co nejrychleji, se budu muset k člobrdici
neustále vracet.
Jak si má kebule myslela, tak se
i stalo. Pěšinka, po které jsem tlapkal, mne vedla mezi suchou trávou a
vysokými jehličnany. Pozoroval jsem cestu a borovice kolem sebe. Svištěl jsem
do kopečka, abych se cestou zpět k člobrdici mohl kochat pohledem na
modříny, které pomalu opadávaly.
Už ani nevím, kolikrát jsem
svištěl od člobrdice, abych se o kousek dál mohl otočit a svištět k ní
zpět. Naštěstí netrvalo dlouho a stál jsem spolu s člobrdicí na místě, kde
pěšinka vedoucí trávou začala klesat z kopečka. Tudy jsem se nevydal. Po
boku člobrdice jsem zabočil doprava, pěšinkou mezi stromy a mechy do dalšího
kopečka.
Po krátkém stoupání stromy přede
mnou ustoupily a já zmerčil odpočinkový altán pro člobrdy a za ním parádní
vyhlídku. Kopnul jsem do vrtule a než se člobrdice stihla nadechnout, už jsem
se v sedě kochal vyhlídkou na hrad Rabí. To byla podívaná. I přes mlhu, která
panovala, byl hrad vidět.
Ve chvíli, kdy ke mne člobrdice
dorazila, jsem se vydal prozkoumat nejbližší okolí altánu. Jak jsem tak seděl a
čekal na člobrdici, nestihl jsem prozkoumat to nejzáhadnější, co tu na mne
čekalo. Až s člobrdicí na kopečku jsem se mohl do pořádného zkoumání
pustit.
Usadil jsem člobrdici do altánu a
vydal se s vyhlídkou po levé tlapce kupředu. Přivítaly mne vysoké zdi,
které vedly do neznáma. Za první zdí jsem objevil ohniště a spoustu svíček. To
mi kebule nebrala. Je zima a všude, kam hodím očadlem, tam vidím svíčku.
Rozvážně jsem se vydal průchodem za další zeď a najednou jsem byl opět venku
v lese.
Několikrát jsem oběhl kolem zdí,
než jsem se vrátil k člobrdici. Ta mi prozradila, že jsem právě prozkoumal
zříceninu kaple Všech svatých. Kdo kapli stavěl, to mi zůstalo záhadou. Musím
vám však štěknout, že kapli postavili na krásném místě. Zda už kdysi tu byl
les, to vám neštěknu. Ale dnes, když je kaple na skále, která poskytuje parádní
vyhlídku na hrad a zároveň je schovaná v lese, to je zastavení, které se
jen tak nevidí. A ke všemu bez člobrdů, což je na tomto konci světa opravdu
nezvyklé.


