Dnes vás zavedu k Bílému
křížku, který najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.
Ať se k němu vydáte pěšky nebo na kole, užijete si cestu krásnou přírodou.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
měkoučkou lesní cestou. Daleko za chvostem jsem měl Jindřichovu skálu a před
sebou tolik zajímavých míst k prozkoumání, že jsem byl moc zvědav, kam mne
tlapky zanesou. Nikam jsem nespěchal. Tlapkal jsem pod vysokými jehličnany nádhernou
přírodou. Do kroku mi zpívali ptáčci, kožíšek mi vyhřívaly puňťovy paprsky a
les voněl tak krásně, jako voní vždy s přicházejícím jarem.
Chvilku mne tlapky nesly
oranžovou cestou, kterou znám jen z Brd. Pod okolními stromy bylo tolik
pěšinek vytlapkaných v měkoučkém jehličí, že jsem nevěděl, kterou mám
zkoumat dřív. Co chvilku jsem jednou pěšinkou svištěl do hlubokého lesa, abych
se jinou pěšinkou vrátil zpátky k člobrdici. Cestou jsem míjel pařezy
porostlé mechem, občas i menší balvánek.
Jen co oranžová lesní cesta
změnila barvu a stala se hnědou, les kolem mne se proměnil. Pod vysokými
jehličnany už nebyly jen pěšinky vytlapkané v jehličí. Všude, kam očadlo
dohlédlo, vidělo místy koberce zeleňoučkého mechu. Jen mrňousek od mechu jsem
mnohokrát zmerčil jezírko pokryté zbytky ledu. V těchto místech hrál les
všemi barvami a já nevěděl, co si mám prohlížet dříve. Mezi jezírka a do mechu
jsem se neodvážil. Jen jednou jsem v těchto místech položil tlapku mimo
cestu a stalo se něco, co nevěstilo nic dobrého.
Jako již mnohokrát předtím se mi
stalo, že se tlapka začala bořit do měkké země. Zem kolem tlapky tlapku objala
a snažila se jí vcucnout. Toto se mi nestalo nikde jinde, než v Brdech. A
v Brdech se mi to stalo pouze v místech porostlých mechem, když byla
všude spousta vodičky. Věřte mi, není to příjemný pocit. Dokonce už dvakrát mne
z podobného místa tahala člobrdice. Raději jsem proto zůstal
s člobrdicí na cestě a prohlížel si okolní les z cesty,
s pořádným respektem.
Krásný barevný les plný zmrzlých
jezírek mne doprovázel déle než dlouho. Užíval jsem si jej při koncertu
místních opeřených kámošů až k první velké křižovatce. Jen co jsem
protlapkal křižovatkou, po pravé tlapce se začal zvedat kopec a já mohl opět
svištět lesem. Přehupsnul jsem potůček a opět svištěl pěšinkami a větřil místní
kámoše. Jak moc dobře víte, kámoše hledám jen na pěšinkách pod vysokými stromy.
Do jejich domovů v hustém porostu netlapkám. Jsem moc rád, že
v lesích mám spoustu kámošů a chci, aby v nich i zůstali a cítili se
dobře. Stejně dobře, jako se cítím ve svém domově já.
S vůní jarního lesa ve
famfrňáku a vědomím, že mám v okolí opravdu hodně kámošů, jsem se připojil
k člobrdici. Tlapky mne nesly po jejím boku do mírného kopečka. Netrvalo
dlouho a kousek přede mnou bylo další velké rozcestí. Nebylo to však obyčejné
rozcestí. V dálce se lesklo něco, co jsem musel prozkoumat.
Kopnul jsem do vrtule a svištěl
s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, od tlapek mi létaly gejzíry
vody. Svištěl jsem, jak nejrychleji umím. V mžiku jsem byl na rozcestí. Už
mi chybělo jen několik málo dlouhých skoků a byl bych u cíle. Jenže jako
správný Frája, nesmím přecházet přes silnici sám. To smím pouze po boku
člobrdice. A člobrdice byla ták daleko za mnou.
To se ví, na dobré vychování jsem
nezapomněl. Raději než abych přeběhl cestu, přehupsnul jsem přes škarpu a
tlapkal očíhnout mé nejbližší okolí. Objevil jsem starou zeď, objevil jsem
rozcestník. Jen co jsem se otočil, abych hodil očadlem po člobrdici, uviděl
jsem něco, co mne na první pohled zaujalo.
Jen několik málo kroků od
rozcestníku stál vysoký strom. Strom nejen vysoký, ale i se širokým kmenem. Na
kmenu, jen mrňousek nade mnou, visel křížek. Nepřehlédnutelně velký bílý
dřevěný křížek. Nešlo mi do kebule, jak jsem si jej mohl nevšimnout, když jsem
pod ním tlapkal. Lesklý cíl na druhé straně cesty, ten jsem merčil už
z dálky. A tento bílý křížek bych
minul. Jsem to ale opět nepozorný průzkumník.
Tak tak jsem si stačil křížek
prohlédnout, když ke mne dorazila člobrdice s úsměvem na rtech. Nevím, zda
se smála mému překvapení nebo natěšení. Ale potěšená rozhodně byla. Jen co ke
mne došla, převedl jsem jí přes cestu a stál na místě, které mne zaujalo už
v dálce.
Na velkém rozcestí, pod vysokými
jehličnany, hned za hlubokou škarpou, lesknul se v celé své kráse velký
bílý kříž. Tentokrát již ne dřevěný, ale kovový, na kamenném podstavci. U
křížku byly květiny a malý pletený stromek. Stromek, který jsem již někde
viděl.
Až nyní mi to doštěklo. Vždyť
tady už jsem jednou byl. Tehdy jsem tudy tlapkal na Jordán. Dnes mne sem tlapky
zanesly jinudy a já místo vůbec nepoznal. Stál jsem na známém místě na rozcestí
U Bílého křížku. Prohlížel si křížek a jeho okolí a zjišťoval, co se tu za tu
dobu, co jsem tu nebyl, změnilo. Byl jsem mile překvapen, když jsem místo našel
přesně tak, jak jsem jej loni opustil. Stál jsem na místě, kde je takový klid a
ták hezky. Jsem moc zvědav, kdy mne tlapky na místo opět zanesou. Očividně je
to velká křižovatka vedoucí na spoustu krásných míst.
