Dnes vám štěknu o Čertově
náramku, který najdete v nádherné jihočeské krajině nedaleko obce Kadov.
Tlapky mne nesly zasněženou lesní
cestou. Chvost se vrtěl radostí do kroku a celé mé já si užívalo výhledy, které
mu okolní příroda nabízela. Všude, kam očadla dohlédla, byly peřinky bílého
snížku. Co chvilku jsem merčil přes pole vísku, co chvilku jsem prozkoumával
remízek, kterých jsem potkal nespočet. Krajina, kterou jsem procházel, jako by
mne očarovala. Jsem zvyklý běhat do kopců a kopečků, jsem zvyklý běhat lesem i
mezi poli. Jenže příroda, kterou jsem nyní tlapkal, byla úplně jiná, než jakou
běžně navštěvuji.
Nebyly to jen vyhlídky a spousta
remízků, které jsem míjel. Klikatící se cesta mne vedla všude, jenom ne za
famfrňákem. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mám správný směr, se cesta opět
stočila a vedla mne jinam. Chvilku jsem tlapkal do mírného kopečka, chvilku
z kopečka. Přechody byly stejně časté, jako zatáčky na cestě.
Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem
na velkou cestu. Pole a remízky jsem měl za chvostem a před sebou jsem měl
tolik cest a cestiček, že jsem nevěděl, kudy se vydám dříve. Nebyly to však jen
cestičky, které mne na místě zaujaly. Stál jsem před velkou tabulí. Tabulí,
která byla tak hustě popsaná, že jsem musel počkat na člobrdici, aby mi
přečetla, co se na tabuli píše.
To bych nevěřil, kolik informací
tabule obsahuje. Mne však zaujala hned první slova člobrdice. Čertův náramek.
Tato slova mi zněla v kebuli celou dobu, co mi člobrdice četla
z tabule. Co četla dále, to jsem nevnímal. Mne stačila první dvě slova a
věděl jsem, kam mne tlapky zanesou.
Vím, že s čerty nejsou
žerty. Vy ale moc dobře víte, že co je čertovské, to mne láká dvojnásob. Ze
začátku jsem se podobných míst bál, ale když jsem přišel na to, že na nich
čerti nejsou, rád se na čertovská místa vydávám. A kdybych na čerta narazil? To
snad jen čert ví, co bych dělal. Ale asi bych si s nimi zalumpačil. To by
mohla být legranda.
Po chvilce, která mi připadala
jako věčnost, se člobrdice konečně pohnula. Nevím, kam chtěla jít. Mne stačil
její sotva znatelný pohyb a už jsem svištěl s větrem o závod, přímo za
famfrňákem do prudšího, zato krátkého kopečka. Prosvištěl jsem mezi stromy,
prosvištěl jsem loukou. Zasvištěl jsem mezi další stromy a v mžiku jsem
byl na vyhlídce. V tu chvilku se tlapky zastavily. Takové kopce, to jsem
dlouho nemerčil. Člobrdice říkala, že až na Šumavu koukám, možná že ještě dál.
Sotva jsem se dokochal vyhlídkou,
vyrazil jsem kupředu. Tlapky mne neomylně nesly lesní cestou stále kupředu.
Famfrňák jsem měl v pohotovosti a ušadla na stopkách. Tlapky jsem nechal
nést celé mé zvědavé já k mému čertovskému cíli.
Protlapkal jsem podél mladých
rozčepýřených stromků a ocitl se na místě, kde byla spousta pidi stromků. Tady
očadla zmerčila pěšinku. Uzounkou pěšinku vedoucí do kopečka. Kopečka sice
malého, zato poněkud prudšího. Po několika skocích jsem byl na kopečku a stál
jsem u obřích kamenů. Jen ta člobrdice. Ta se nahoru ne a ne dostat. Není se
však čemu divit, pěšinka, která je plná kamenů, pěkně klouže. A člobrdice není
takový skokan, jako jsem já.
Měl jsem spoustu času na
prohlídku okolí. Husté pidi stromky za kameny, ty mne nechávaly v klidu.
Zato kameny, to byla jiná. Věděl jsem, že jsem v cíli. Věděl jsem, že
žádného čerta nepotkám. Také jsem ovšem věděl, že pokud by tu přeci jen nějaký
čert byl, bude u kamenů, které ho budou nejen maskovat. Ke všemu mu poskytnou
parádní vyhlídku. Vyhlídku parádnější, než parádní, ze které jsem se kochal
vysokými kopci já. Vždyť jsem také o několik metrů výš a ve výhledu mi již
vůbec nic nebrání.
Než ke mne došla člobrdice,
stihnul jsem kameny důkladně prozkoumat. Co chvilku jsem svištěl kolem, co chvilku
jsem na kameny hupsnul. Famfrňák prozkoumal i ty nejmenší skulinky, které jsem
zmerčil. Ušadla jsem měl celou dobu na stopkách, ani ta čerta neslyšela.
Myslím, že Čertův náramek nemá s čerty nic společného. Možná jen tu po
čertech hezkou vyhlídku.
