
Konečně tu máme jaro. Tedy jaro
úplně ne, ale jarní počasí ze dne na den ukončilo zimu. Toho jsem musel využít
a vyrazit na pořádný výlet. A když na pořádný, tak kam vyrazit jinam, než do
Brd. Jako první jarní zastavení jsem si vybral Jindřichovu skálu. Místo, kde
jsem nikdy nebyl sám. Tedy, po tomto výletě musím štěknout, že skoro nikdy.
Jen co jsem vyskočil z auta,
byl jsem ve svém živlu. Ne, že bych jel daleko od domova. Ale celé mé já se do
Brd tak těšilo, že mi cesta přišla nekonečná. Naštěstí nekonečná nebyla, já
mohl plechového kámoše opustit a vydat se po svých do hlubokých lesů.
Tlapky mne nesly po asfaltové
cestě. Po pravé tlapce jsem měl prudký kopec, porostlý statnými stromy. Po levé
tlapce jsem měl louku a za ní vyhlídku na kopce a hluboké lesy. To byl pohled,
úplná pastva pro očadla. V jednom zalesněném kopci jsem merčil něco, co mi
bylo opravdu hodně povědomé. Byla to zřícenina hradu Valdek v celé své
kráse. Jen co jsem poznal co má očadla merčí, věděl jsem, kde jsem. Kopnul jsem
do vrtule a s veselým vrtěním chvostem vyrazil kupředu.
Než jsem se nadál, byl jsem na
začátku hlubokého lesa. Asfaltová cesta jako mávnutím kouzelného proutku
skončila a přede mnou byla oranžová cesta. Cesta tak oranžová, jakou znám pouze
z mých oblíbených Brd. Vedle cesty, všude, kam očadlo dohlédlo, rostly
vysoké, převážně jehličnaté, stromy. To, co jsem uviděl pod stromy, to byla
další pastva pro má očadla.
Jak sníh opadl, ukázal zem
v celé její kráse. To se ví, místy snížek na zemi ještě byl, ale opravdu
jen místy. A tam kde snížek nebyl, bylo vidět jehličí, místy borůvčí a spousta
pěšinek od mých lesních kámošů. Jen co jsem zmerčil první vyšlapanou pěšinku,
famfrňák zavětřil a já svištěl pěšinkou do hlubokého lesa.
Tlapky mne nesly mezi stromy,
chvost se vrtěl radostí a famfrňák si užíval jarní vůni lesa. Co chvilku jsem
obsvištěl strom, co chvilku pařez. Místy jsem obsvištěl zbytky bílého snížku,
jinde jsem skočil přes potůček. Celé mé já mělo z jarního dne takovou
radost, jakou už dlouho ne. Má radost byla dvojnásobná i proto, že jsem byl na
mém oblíbeném místě, v oblíbených Brdech. V Brdech, kde se po
dlouhých zimních měsících ukázaly pěšinky vytlapkané mými lesními kámoši, které
jsem stůj co stůj musel zkontrolovat.
Už ani nevím, kolik pěšinek jsem
prosvištěl, když jsem se ocitl na rozcestí. Mne tak dobře známém rozcestí, pro
člobrdy značeném jako Jindřichova skála – odbočka. Zabočil jsem doleva,
obsvištěl jsem mladý les, za ním jsem odbočil doprava a najednou, zničehonic,
jsem byl na kouzelném místě. Tak kouzelném, že jej mám v kebuli od své
první návštěvy.
Jen co jsem prosvištěl zatáčkou,
měl jsem mladý lesík po pravé tlapce. Přímo přede mnou jsem měl les, ve kterém
rostou vysoké jehličnany. A to, co je pod jehličnany, to je ráj. Ráj pro
všechny malé šestinohé kámoše, pro mé velké čtyřnohé kámoše je tato část lesa
pořádná výzva. Všude, kam očadlo dohlédne, jsou roztroušené kameny. Kameny
velké i malé, všechny porostlé zeleňoučkým mechem. Pod stromy, mezi kameny,
vedou pouze dvě cesty. Dvě cesty posypané měkoučkých jehličím. Po těch se
tlapká, jedna radost. Zato svištět mezi kameny, to není žádná legranda. To se
snad ani nedá.
Svištěl jsem měkoučkou cestou
kupředu, přímo za famfrňákem. V mžiku jsem stál na kopečku mezi skalkami.
Tady jsem zabočil doleva a po několika rychlých a dlouhých skocích jsem byl na
konci cesty. Les přede mnou se otevřel a já koukal do dáli daleké. Na daleké
brdské kopce, na hluboké brdské lesy a na hrad Valdek, který je tak daleko, co
by pro kostičku doběhl.
Stál jsem na skále, kochal se
výhledem a poslouchal zpěv ptáčků. Nikde nebylo ani živoly. Kromě mne,
člobrdice a spousty ptáčků ve větvích nebylo po člobrdech ani památky. Užíval
jsem si výhled, když najednou vyšel puňťa a jeho paprsky ozářily okolí. Lesy se
začaly lesknout a i okolní příroda měla najednou jiné barvy. K ptáčkům, co
mi dosud zpívali do kroku, se přidali další. To byla taková krása, na kterou
jen tak nezapomenu.





