Protlapkal jsem lesy, protlapkal
jsem mezi poli a dnes budu tlapkat Kadovem ke Kadovskému viklanu. To vám
štěknu, takovou cestu jsem nečekal.
Sotva jsem vtlapkal do Kadova,
nestačil jsem valit očadla. Protlapkal jsem mezi novými domky, protlapkal jsem
mezi původními domky a než jsem se nadál, stál jsem na konci uličky a přede
mnou hlavní silnice. Pořádně jsem se rozhlédl, přetlapkal jsem silnici a už
jsem opět tlapkal mezi původními domky. Netrvalo dlouho a ulička se
rozestoupila a já merčil přírodu.
Obsvištěl jsem mezi domky,
obsvištěl jsem zahradu. Na posledním domku po levé tlapce jsem si prohlédl ve
stěně stavení výklenek, který bych nazval kapličkou. Byl v ní svatý
obrázek a soška Panny Marie. Tady jsem se dal doleva a tlapkal kupředu, přímo
za famfrňákem.
Byl jsem v místech, kde jsem
měl po levé tlapce staré stavení. Stavení tak staré, že nedokážu odhadnout,
kolik toho pamatuje. Co bych však tipoval je, že nebude o mnoho mladší než
místní tvrz, která stojí na návsi. Po pravé tlapce jsem měl louku. Tlapkal jsem
těsně vedle člobrdice a byl moc zvědavý, kam mne tlapky zanesou.
Netrvalo dlouho a cesta zabočila
doprava. Po pravé tlapce jsem měl stále louku, po levé tlapce oplocenou
zahradu. Tlapkal jsem stále kupředu a kebulí se mi honilo, kam to vlastně
tlapkám. Jediné, co jsem přímo před sebou viděl, byl vjezd do místní firmy. Že
ta by měla být cílem mého výletu, to jsem si nemyslel.
Tlapky mne
nesly stále kupředu a celé mé já bylo nervóznější a nervóznější. V kostech
jsem cítil pořádné dobrodružství, ale očadla merčila něco úplně jiného. Už už
jsem byl pomalu u vjezdu do firmy, když jsem zmerčil úzká vrátka a za nimi
pěšinku, vedoucí do lesíka. Do lesíka tak malého, že mne kebule nebrala, co je
tohle za zvláštní výlet.
Jen co jsem
vkročil na pěšinku za brankou, celé mé já se rozradostnilo. Kopnulo do vrtule a
vodítko nevodítko, už jsem svištěl kupředu. Vysvištěl jsem na kopeček a
nestačil jsem valit očadla. Na kraji obce, v malém lesíku na nevysokém
kopečku jsem zmerčil zajímavé balvany. Vlastně jeden obrovský oválný balvan na
neméně velkém, zato však již neoválném balvanu. O mrňousek dál byly další
balvany. Ty mne ovšem nezajímaly tak, jako tento oválný.
Nemohl jsem se
na balvan vynadívat. Kebule mi nebrala, jak se velký oválný balvan na druhém
balvanu vzal. Ke všemu to vypadalo, že mít trošku větší sílu, dalo by se
s oválným balvanem pohnout. Ani nevíte, jak moc blízko pravdě jsem byl. To
mi musela objasnit člobrdice. A já byl pořádně překvapen.
Když mne
člobrdice viděla, s očadly a famfrňákem v pohotovosti, jak si
důkladně prohlížím balvan a větřím v každé skulince, kterou očadla
zmerčila, pověděla mi, že stojím u viklanu. Ke všemu ne u ledajakého viklanu.
Prý jsem u viklanu, který je jeden z největších v naší republice. A
vrchní kámen se prý opravdu kdysi viklal. Jen to chtělo pořádnou sílu. Jenže
prý ne zase až tak moc velkou, aby se viklan dostal ze spodního kamene, jako
již několikrát.
Kebule mi nebrala,
proč by někdo viklan ze svého místa přesouval. Člobrdice mi však pověděla, že
viklan se ze svého místa stěhoval již několikrát. V roce 1983 jej prý na
své místo vracel pan Pavel Pavel, který hýbal i sochami až na dalekém
Velikonočním ostrově. Jenže o čtyři roky později byl viklan znovu posunut a
posléze navrácen na své původní místo. Dnes je prý viklan zaklínovaný, aby se
stěhovat nemohl.
I přesto že se
viklan neviklá, stojí za návštěvu. Obzvlášť viklan, který se nachází
v obci bohaté na historii a kterou obklopuje nádherná příroda a klid,
který by jeden pohledal.
