Dnes vám štěknu o dalším
jihočeském čertovském zastavení. O Čertově náramku jsem vám štěknul včera,
k mému velkému překvapení to však nebyl jediný čertovský cíl v okolí.
Nedaleko Čertova náramku jsem objevil ještě Malý čertův náramek.
Čertův náramek jsem nechal za
chvostem a vrátil se zpět k naučné ceduli, na konec naučné stezky Okolím
Kadovského viklanu. Zabočil jsem doprava a už jsem svištěl s větrem o
závod vstříc dalšímu dobrodružství.
Prosvištěl jsem krátkým lesem,
prosvištěl jsem loukou. Po levé tlapce jsem zmerčil dětský tábor a než jsem se
nadál, už jsem svištěl polní cestou mezi poli. Po levé tlapce jsem merčil za
polem les, po tlapce pravé jsem si užíval vyhlídku do dáli. Do dáli ani ne moc
daleké, zato jsem si mohl prohlédnout nádhernou přírodu a blízké vísky, které
se rozprostírají pod kopcem.
Než jsem se nadál, byl jsem opět
v lese. Klikatící se cesta mne vedla stále kupředu. Na klikatící se cestu
se napojovaly ještě klikatější pěšinky. A že jich bylo. To se ví, co chvilku
jsem nějakou pěšinku prozkoumal. Jen prozkoumat všechny, to by byl nadpsí
výkon.
Jak jsem tak svištěl lesní cestou
nebo klikatící se pěšinkou, cesta mi utíkala krásně od tlapek. Les
s vysokými stromy mne pohlcoval čím dál tím více a než jsem se nadál, byl
jsem na rozcestí. Nebylo to však obyčejné rozcestí. Nejen, že se tu křížily dvě
velké lesní cesty. Ke všemu bylo rozcestí označeno hraničními kameny, které tu
určitě stojí déle než dlouho. Na jednom kameni se člobrdici podařilo rozluštit nápis
Kadov a druhý hraniční kámen má na sobě vyrytý znak obce Slatina. To se ví,
kameny jsem si prostudoval i já. Podobné hraniční kameny by jeden pohledal.
Když jsem byl z průzkumem spokojen, vyrazil jsem kupředu, hledat další
zajímavý cíl.
Les s hraničními kameny jsem
nechal za chvostem a opět jsem svištěl mezi poli a loukami. Cesta mi šla krásně
od tlapek. Mezi lány bylo tolik remízků, že jsem nevěděl, ke kterému se vydat
dřív. Než člobrdice došla do míst, kde cestu a louku odděluje pás keřů, měl
jsem remízky prozkoumané a tlapkal jsem po jejím boku. K mému velkému překvapení jsem přímo
před sebou, po pravé tlapce, uviděl malý lesík. Lesík, který mne už
z dálky lákal k průzkumu. Proč, to jsem od cesty netušil. Důkladně
prohlídce jsem se však nebránil.
Vyrazil jsem přes louku tou
nejkratší možnou cestou. Cíl jsem měl přímo před sebou. S famrfňákem
v pohotovosti, očadly a ušadly na stopkách, jsem svištěl kupředu,
s větrem o závod. K mému velkému překvapení jsem přes louku nesvištěl
sám. I člobrdice se ke mne přidala. Jen nesvištěla, ale šla za mnou rozvážným
krokem.
Náskoku před člobrdicí jsem, jak
se patří, využil. S jazykem u kotníků jsem dosvištěl na kraj lesa.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a očadla zmerčila místo, které mne již z dálky
lákalo. Přímo přede mnou, za několika málo vysokými stromy, po levé straně
pěšinky, zmerčila obrovské kameny.
Prohlížel jsem si několik
obrovských kamenů naskládaných na sobě. Nešlo mi do kebule, jak se na místo
dostaly. Pak mi kebulí proletěla myšlenka na čerty, o kterých se zmínila cestou
člobrdice. V tu chvíli mi to doštěklo. Čerti by tento úkaz určitě vytvořit
zvládli. Nebo také ne. Přeci jen, čerty jsem nikdy neviděl. Vlastně kdyby jenom
neviděl. Čerta jsem nejen neviděl, ale dokonce ani neslyšel a nikdy nenavětřil.
A že už jsem prozkoumal čertovských míst. No jé je.
Malý čertův náramek jsem, jak se
paří, prozkoumal. Několikrát jsem jej oběhl a famfrňák strčil do všech zákoutí,
kam se celé mé já nevešlo. Jak jsem si správně myslel, po čertech nebylo vidu
ani slechu. Byly tu jen obrovské balvany, které si už z dálky vyžádaly mou
pozornost. Balvany, které se jen tak nevidí.
