
Dnes vám štěknu o menhiru Bába,
který najdete nedaleko jihočeské obce Bezděkov.
Tlapky mne nesly po hrázi Velkého
bezděkovského rybníku stále kupředu. Občas se jim na cestě zůstat nechtělo, ale
člobrdice mi nedovolila jít po ledě. Ono se není moc čemu divit. Chvilkami
vypadal led silně, jenže chvilkami byly kraje ponořené pod vodou. Stačilo na
kraj rybníku lehce šlápnout a už byla tlapka ve vodě.
Nebyl bych to já, kdybych si
výlet neužíval. Z cesty, která mne vedla mezi majestátními stromy, jsem se
kochal okolní přírodou. Nejen, že jsem se snažil dohlédnout na druhý břeh
rybníku, což se mi moc nedařilo. Mohl jsem si prohlížet majestátní stromy na
hrázi a chaloupku, ke které mne tlapky nesly.
Cesta mi šla krásně od tlapek.
Než jsem se nadál, protlapkal jsem kolem stavidla a v mžiku jsem byl na
konci aleje a koukal na remízek. Tedy, na remízek. Podobný remízek jsem ještě
neviděl.
Jen co očadla remízek zmerčila,
tlapky se daly do pohybu a já svištěl s famfrňákem v pohotovosti
kupředu. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla vlála na kebuli a snížek odlétal
od tlapek. Po několika rychlých krocích a nakonec i dlouhých skocích, jsem stál
u remízku.
Tlapky mne zanesly na kraj
remízku, k turistickému přístřešku. Všude kolem byly kameny, které tvořily
malou skalku. Skalku porostlou mladými stromky. Skalku, na jejímž vrcholu jsem
zmerčil něco, co se na klasickém remízku jen tak neobjeví. Nevěděl jsem, zda
mám pokračovat kupředu. Famfrňák žádné nebezpečí nevětřil, ušadla slyšela pouze
občasné zapění ptáčka, a i přesto tlapky stály jako přilepené a nemohly se
hnout. Jen očadla viděla něco, co ještě nikdy nepotkala. Něco, z čeho mělo
celé mé já velký respekt.
Během chvilky, která mi přišla
nekonečná, dorazila i člobrdice. Chvilku koukala na mne, pak na remízek a pak
opět na mne. Vůbec se nebála. To mi dodalo odvahu a já vyrazil. Pomalu a
obezřetně, co tlapka tlapku mine, jsem stoupal na vrchol. Stoupal jsem pomalu a
rozvážně. Posledních pár kroků před místem, kam mne tlapky nesly, jsem se
přikrčil. Dále jsem pokračoval ještě pomaleji než pomalu. I přesto jsem byl po
chvilce před tím, z čeho celé mé já mělo takový respekt.
Famfrňák, který byl celou cestu
v pohotovosti a větřil, nic špatného nenavětřil. Ušadla stále slyšela pět
ptáčky. Přesto celé mé já nemělo na místě dobrý pocit. Nyní uslyšet baf, tak
letí někam. Kam, to by mi bylo úplně jedno. Letěl bych pryč z tohoto
místa.
Nechápal jsem člobrdici, která i
přes můj očividný respekt postupovala dál. Zastavila se až těsně u objektu,
který mne tak moc znervózňoval a začala si jej prohlížet. Opět se mi vrátila
odvaha a já se mohl pohnout. Dotlapkal jsem k člobrdici, usadil se jí po
boku a prohlížel si to, co mne tak děsilo.
Přímo přede mnou, ani ne metr, byl
kámen. Vysoký úzký kámen. Viděl jsem dvě oči, nos a usměvavé rty. Nic víc na
místě nebylo. Nebylo tam nic, čeho bych se měl tak bát. Ani nevíte, jak moc se
mi při tomto zjištění ulevilo. Jen co mi
to doštěklo, stál jsem na všech čtyřech, vrtěl si radostně chvostem a dal jsem
se do zkoumání. To se ví, nejdříve s respektem, ale ten mne brzy opustil.
Vždyť kdo by se sochy bál. Tedy v tomto případě menhiru.
Jen co jsem měl v merku
menhir a jeho nejbližší okolí, vrátil jsem se k přístřešku. Znovu jsem
mrknul na menhir a strašně se lekl. Jako by se změnil. Opět jsem se pomalu
vydal nahoru a pořádně si menhir prohlédl. V tu chvíli mi doštěklo, čeho
jsem se tak moc bál. Byl to snížek, který výraz menhiru tak změnil, že působil
zle. Přitom když jsem přitlapkal až k němu, měl na sobě úsměv.
Člobrdice mi prozradila, že jsem
objevil menhir Bába. Objevil jsem menhir, který se usmívá. Vlastně má i spokojený
výraz. Jen jej nesmí snížek maskovat. To má pak jeden strach a přitom vůbec
není čeho se bát.


