Dnes vám štěknu o Novém rybníku,
který jsem objevil v hlubokých lesích Píseckých hor. K mému
překvapení jsem po výletě zjistil, že se měl rybník jmenovat Svatomartinský,
ale na toto jméno si člobrdové nezvykli.
Tlapkal jsem z prudkého
kopce lesní cestou vedoucí mladou smrčinou. Do kroku mi zpívali ptáčci a občas
jsem na obloze zahlédl puňťu, který se snažil roztrhnout naducané sněhové
mračouny. Několikrát se mu to povedlo a les se rozjasnil. Netrvalo však dlouho a
o slovo se opět přihlásily mračouni a já jen pevně doufal, že nespustí pořádnou
chumelenici. To víte, zapadnout v hlubokých lesích, to určitě není žádná
sranda.
Čím méně jsem viděl puňťu na
obloze, tím rychleji jsem tlapkal. Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se
nadál, stál jsem pod vysokými stromy u zpevněné lesní cesty. Přímo přede mnou
na zpevněnou cestu navazovaly dvě zasněžené měkoučké lesní cesty. To se ví,
zpevněnou cestou jsem dále tlapkat nechtěl. Věděl jsem, že na krásné místo
dotlapkám spíše měkoučkou lesní cestou. Jenže kterou si vybrat? Tu napravo,
vedoucí hustým lesem nebo tu nalevo, za kterou jsem viděl, že na chvilinku les
končí, aby se o mrňousek dál objevil v celé své kráse? To víte,
rozhodování nebylo jednoduché. Ale než rušit v houštině mé místní kámoše,
vydal jsem se měkoučkou lesní cestou po mé levé tlapce a těšil se, kam mne
zavede.
Přetlapkal jsem zpevněnou lesní
cestu a v mžiku tlapkal měkoučkou lesní cestou. Les plný vysokých stromů
pomalu řídnul. Obtlapkal jsem lavičku a než jsem se nadál, ocitl jsem se na
hrázi rybníku. Rybníku ne moc velkého, ale ani ne moc malého. Rybníku tak
akorát, aby se zvládl ukrýt v hlubokém lese a potěšil výletníky, kteří jej
objeví.
Prohlížel jsem se rybník a
nestačil jsem valit očadla. Na každém konci hráze jsem zmerčil lavičky
vybízející k odpočinku. Uprostřed hráze mne zaujalo stavidlo, které mne
svádělo k návštěvě a prozkoumání rybníku z jiného pohledu. Jak asi
moc dobře tušíte, tomuto pokušení jsem odolal. Vždyť snížek byl všude, kam očadlo
dohlédlo. I hladinu rybníku pokrýval. To by bylo nerozumné se v tomto
počasí vydat zkoumat rybník ze stavidla. Raději jsem se vydal po hrázi kupředu
hledat vhodnou pěšinku, která by provedla po kraji rybníku.
Jen co jsem hráz přetlapkal,
ocitl jsem se na rozcestí. Lesní cesta, po které jsem dosud tlapkal, vedla dále
kupředu. Navazovala na ní další lesní cesta a světe, div se, i mnou vytoužená
pěšinka. Tady jsem kopnul do vrtule a svištěl s větrem o závod. Obsvištěl
jsem lavičku a pěšinkou na kraji rybníku jsem svištěl mezi rybníkem a lesem.
Svištěl jsem s větrem o závod a než jsem se nadál, dosvištěl jsem
k rákosí. Tady jsem se musel zastavit. Viděl jsem, že pěšinka vede do
rybníku.
Ani nevíte, jak moc jsem byl
překvapen. Nečekal jsem, že by krásná, uzounká měkoučká pěšinka mohla skončit
v rybníku. Možná, kdyby na jejím konci seděl vodník, tak bych si toho
všimnul. Ale takhle? Vrátil jsem se k člobrdici, která si prohlížela
rybník od lavičky. Musím vám štěknout, že z tohoto místa je opravdu krásný
výhled na rybník. Vlastně nejen na rybník. Od lavičky je krásný výhled i na
okolní přírodu. Je vidět, jak se rybník zvětšuje a i přesto splývá
s přírodou. Jediné, co od lavičky není vidět, je jeho konec. Ale tak to má
být. Vždyť není nic hezčího než koukat na rybník a nevidět konec. A to i
přesto, že je rybník schován pod vrstvou bílého snížku.
