Dnes vás zavedu k rybníku
Pod Valdekem, který jsem navštívil v době, kdy byl ještě pokrytý ledem.
Což není tak dlouho, je to týden nazpět. Dnes už bude rybník asi bez ledu a
bude se připravovat na chvíli, kdy na něm pokvetou lekníny.
Tlapkal jsem hlubokým lesem
chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Zříceninu Valdek jsem nechal za chvostem a
tlapky mne nesly svižným tempem dál do hlubokých lesů. Ptáčci mi zpívali do
kroku, puňťovy paprsky mi vyhřívaly kožíšek a já si tlapkal s kebulí plnou
myšlenek.
Nebyly to obyčejné myšlenky,
které mne místem provázely. S přicházejícím jarem jsem vzpomínal na
nedávnou zimu. Všude byl snížek. Kolik ho bylo tady, nevím. Za snížku jsem se
sem vypravit nestihl. Ale podle fotek, co mi člobrdice ukazovala, to byla
paráda. Jednou, až opět nasněží, se sem budu muset vypravit. V létě, to už
jsem tu byl. Na jaře místo právě zkoumám, a i na podzim už jsem tu byl. Ale za
snížku, to mne sem tlapky ještě nezanesly.
Tlapky mne nesly po zpevněné
cestě z mírného kopečka. Minul jsem cestu vedoucí k lomu, kam je
přísný zákaz vstupu a než jsem se nadál, byl jsem na začátku měkoučké lesní
cesty a přede mnou byla závora. Zabočil jsem doprava, obešel jsem závoru a než
jsem se nadál, les přede mnou se otevřel a já koukal na rybník.
Jen co jsem rybník zmerčil,
tlapky se daly do pohybu a já svištěl s větrem o závod. Ušadla mi
plápolala na kebuli, chvost a vrtěl radostí a famfrňák větřil svěží vůni
vodičky. Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem k rybníku. Rybníku, který byl
pokrytý vrstvou ledu. Ne moc silnou na klouzání, ale tak akorát silnou, aby se
led lesknul v puňťových paprscích a mne poskytl parádní podívanou.
Přes rybník pokrytý vrstvou ledu
jsem merčil les na druhé straně rybníku. Merčil jsem dlouhou hráz z jedné
strany osázenou mladými stromky. Merčil jsem cestu, která vedla podél rybníku a
já neviděl kam. To se ví, v klidu mne cesta nenechala. Musel jsem se po ní
vydat a zjistit, kam cesta vede.
Již rozvážným krokem jsem se
vydal kupředu. Famfrňák v pohotovosti mi hlásil, že na místě někdo asi
bude. Cítil jsem kouř, který v lese obvykle cítit není. Po boku člobrdice
jsem tlapkal kupředu a než jsem se nadál, stál jsem u chaloupky. Dřevěné
chaloupky na břehu rybníku s velkým ohništěm, které stále ještě doutnalo.
Na člobrdu jsem však nenarazil.
Prohlížel jsem si okolí a tiše
jsem si pro sebe štěkal, jakou krásnou chaloupku jsem na břehu rybníku našel.
Jak je možné, že jsem chaloupku neobjevil při předchozích návštěvách, na to
jsem nepřišel. Přitom tu stojí určitě dlouho. Asi to bude tím, že kdykoli, když
jsem tu byl, snažil jsem se v rybníku vykoupat. To se mi ještě nikdy
nepodařilo. V rybníku je zákaz koupání a člobrdice mne hlídá, abych zákaz
neporušil.
Prohlížel jsem si chaloupku a než
jsem se nadál, prohlížel jsem si okolí s chaloupkou za chvostem. Ten
výhled, to byla paráda. Lehce zamrzlý rybník, za kterým je les. Poslouchal jsem
zurčení vodičky a zpěv ptáčků a užíval si chvíli tady a teď. Kdo ví, kdy se sem
opět podívám.
