
Dnes vám štěknu o tom, jak jsem
zdolal jednu šestistovku v nádherných Píseckých horách. Vím, podobně
vysoký vrcholů je v okolí požehnaně. Ale ten, o kterém vám štěknu, ten je
jiný. A to nejen svým názvem Srní homole. Čím ještě jiný je, to si přečtete
v dnešním příběhu.
Tlapkal jsem lesní cestou
zasněženým hlubokým lesem. Do kroku mi zpívali ptáčci, co chvíli se na mou pouť
zpoza sněhových mračounů podíval puňťa, kterými mi svými slunečními paprsky
zpestřil pohled na les.
Mrzlo, až praštělo. Musel jsem být
stále v pohybu, aby mi nemrzly tlapky. Jen co se však na mne přišel
podívat z nebe puňťa, vše kolem mne se rozzářilo. Kožíšek se nahříval a
les kolem se proměnil. Najednou bylo všude tolik světla. Když se na mne puňťa
chvilku koukal, zmerčil jsem páru, která vycházela ze sněhu. Mezi stromy jsem
merčil jemný opar, který ostrou zář puňťových paprsků zabarvil do běla. To vám
byla podívaná. K tomu zpěv ptáčků. To byla přesně ta chvíle, kdy jsem si
připadal jako v ráji.
Tlapkal jsem hlubokým lesem,
přímo za famfrňákem. Chvilku mne cesta vedla z kopečka, chvilku do
kopečka. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí se zvláštním názvem
Sedlo pod Srní homolí. Je pravda, že v místech se potkávalo několik kopců
a kopečků. A těch cest a pěšinek, co jsem na rozcestí zmerčil. Ale ani jedno
z toho mi neprozradilo, co se pod označením Srní homole skrývá. To jsem
musel objevit já až na samotném vrcholku.
Z rozcestí jsem vysvištěl
tak rychle, až mi od tlapek odletoval bílý snížek. Ze stejkárny se mi kouřilo,
ušadla mi vlála ve větru, chvost mával člobrdici na rozloučenou a famfrňák
větřil omamnou vůni lesa. Myslel jsem si, že to bude právě famfrňák, který mi
prozradí, co se pod označením Srní homole skrývá. Kdybych v tu chvíli jen
tušil …
Svištěl jsem kupředu, s větrem
o závod. Po několika dlouhých skocích jsem byl uprostřed kopečku, když
v tom, najednou, zničehonic, očadla zmerčila něco, co už dlouho nikde
neviděla. Přímo přede mnou, jen několik málo dlouhých rychlých skoků, viděla
kamennou sochu. Ne však takovou kamennou sochu, kterou vytvořil člobrda
z plochých kamenů. Tohle byla socha, kde každý kámen byl jiný a jediné, co
kameny drželo na místě, aby socha mohla stát, bylo těžiště.
Sotva jsem sochu zmerčil, kopnul
jsem do vrtule a svištěl rychleji než rychle. V mžiku jsem stál před
sochou a nestačil valit očadla. Socha, kterou jsem zmerčil v půlce kopečka,
nebyla jediná, která mne na místě přivítala. Jen co jsem stál na kopečku u
sochy a mohl se podívat po vrcholku, zmerčil jsem tolik kamenných soch, až mne
přecházel zrak.
Kamenné sochy byly všude, kam se
očadla podívala. Po levé i pravé tlapce, přímo přede mnou, zkrátka opravdu
úplně všude. Jen po pravé tlapce jsem za sochami zmerčil něco, co přilákalo mou
pozornost. Mezi spoustou kamenných socha jsem objevil i kamennou stavbu.
Obvodové zdi s několika okénky a několika klacky místo střechy mi do
kebule nastrčily otázku, k čemu by asi stavba moha sloužit. To víte, že
jsem na to nepřišel. Jediné, co kebule vymyslela, bylo, že se tu občas schová
nějaký ten člobrdí svišť. Nebo dospělý člobrda, kdo ví. I ten by se totiž do
stavbičky vešel.
Stavbičku jsem nechal stavbičkou
a vrátil se k prohlížení soch. Tlapkal jsem pěšinkami mezi sochami a
hledal něco, co by mi štěklo, kdo a proč tu sochy postavil. Na nic jsem však nepřišel.
Na celém vrcholku nebylo zmínky, čím si vrcholek tolik kamenných soch
zasloužil. To asi budu muset zjistit někde jinde. To mi však vůbec nevadí.
Stejně mám v plánu se na místo vrátit na jaře či v létě. Nebo na
podzim, kdo ví. Kamenné sochy se skrývají v hluboké bučině, která má za
každého počasí své kouzlo. Kouzlo, které si rád užiji.




