Dnes vám štěknu o vrcholu Jilmý a
studánce, která k mému překvapení nemá jméno. Schovává se nedaleko vrcholu
a nevede k ní žádná cesta. Tedy alespoň podle mapy. Jak jsem se ke
studánce dostal, to jen tak nezapomenu.
Tlapkal jsem hlubokým lesem.
Všude, kam očadla dohlédla, rostly vysoké stromy. Za chvostem jsem měl velké
rozcestí a před sebou cestu, která končila horizontem. Byl jsem moc zvědav, kam
mne cesta zavede.
Chvilku jsem tlapkal cestou,
chvilku necestou. Co chvilku jsem přeskočil rygol, který dělil cestu od lesa a
svištěl jsem slalom pod vysokými jehličnany. Co chvilku jsem se vrátil na
cestu, abych se mohl klouzat na uježděném sněhu. Cesta mi šla krásně od tlapek.
Než jsem se nadál, měl jsem po pravé tlapce louku. To byla velká změna, oproti
hustému lesu, kterým jsem doposud tlapkal.
To se ví, louka mne v klidu
nenechala. Než jsem se nadál, už mne tlapky nesly po louce. Svištěl jsem
k lesu s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru a chvost se vrtěl
radostí. Co na tom, že se louka pode mnou vrtěla a občas mne ohodila vodička
s bahýnkem. Měl jsem takovou radost, že jsem vodičce velkou pozornost
nevěnoval. To se však brzy změnilo.
Mohl jsem být tak v půlce
louky, když se mi začalo tlapkat hůř a hůř. Vodička už na mne necákala. Jen
tlapky se mi bořily po kotníky do trávy. Čím blíže k lesu jsem byl, tím
více jsem se bořil. Než bych k lesu dotlapkal, cestu po louce jsem raději
vzdal. Vrátil jsem se k člobrdici na cestu a tlapkal po jejím boku.
Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem
na kraj louky. K mému překvapení byla po jejím kraji cesta. To se mi ták
ulevilo. Nevím co mne do lesa táhlo, ale nedalo se tomu odolat. Zkrátka jsem se
do lesa vypravit musel. Zabočil jsem doprava a obezřetně tlapkal kupředu. Občas
jsem minul louži, občas jsem se probořil do hlubokého snížku. Stále jsem si
vrtěl radostně chvostem a pokračoval kupředu, kam mne tlapky nesly.
Než jsem se nadál, dotlapkal jsem
na rozcestí. Po pravé tlapce jsem měl hustý les a cesta vedla z mírného
kopečka. Po levé tlapce jsem měl také hustý les, jen pod stromy byly občas
balvany a cesta vedla do menšího kopečka. Zato přede mnou, to byla jiná. Hustý
les tam byl také, jen cesta vedla z pořádného srázu. Tudy jsem se
samozřejmě nevydal.
Nemohl jsem se rozhodnout kudy
dál. Stačilo však poprosit famfrňák a cesta byla jasná. Jen co jsem zvedl
famfrňák k nebi a pořádně zavětřil, famfrňák určil směr. Zabočil jsem
doleva, za omamnou vůní lesa. Tlapky dostaly pokyn svištět s větrem o
závod. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla vlála na kebuli a chvost měl co
dělat, aby celé mé já udržel v rovnováze. A famfrňák? Ten si užíval vůni
vlhkého lesa a jehličí, které tak krásně vonělo.
Než jsem se nadál, stál jsem na
kopci, nejvyšším bodě široko daleko. Kolem mne bylo borůvčí pokryté duchnami
snížku, jen občas byla pod snížkem větev, která mne trošku překvapila. Jen co
ke mne došla člobrdice a sdělila mi, že jsem na vrcholu Jilmý, daly se mé
tlapky do pohybu a už mne zase nesly dál.
Ani nevíte, jak jsem byl
překvapen. Vím, vrchol jsem měl prozkoumán. Vlastně bych ani nepoznal, že jsem
nějaký vrchol zdolal. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod
stromy byly koberce z borůvčí a mezi nimi kameny a občas i schovaná větev.
Jako vrchol místo rozhodně nevypadalo. Možná proto byly tlapky zmatené a vydaly
se kupředu.
Napojil jsem se zpět na cestu, po
které jsem přišel. Dotlapkal jsem do první zatáčky, kde mne tlapky z cesty
snesly a nesly mne po pěšince z pořádného kopce. Pěšinka, po které mne
tlapky nesly, byla uzounká, sotva znatelná. Lemovaly ji mladé stromky, jen
občas jsem minul majestátní strom.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Čím déle jsem z kopce tlapkal, tím byl kopec prudší. Čím prudší kopec byl,
tím více mi tlapky klouzaly. Čím více mi tlapky klouzaly, tím více jsem se
těšil dolů. Jakmile mi kebulí prosvištěla myšlenka, že bych chtěl být pod
kopcem, daly se tlapky do pohybu a než jsem se nadál, opravdu jsem pod kopcem
byl. Jen z dálky jsem slyšel člobrdici jak volá, ať na ní počkám. To se
ví, pod kopcem jsem počkal. Horší by bylo, kdyby chtěla, abych se k ní
vrátil. To by se mi moc nechtělo.
Trvalo věčnost, než ke mne
člobrdice došla. O to větší radost jsem měl, že mohu dovolit tlapkám, aby mne
nesly dál tam, kam chtějí tlapkat. Vydal jsem se doprava a kopec jsem měl stále
po pravé tlapce. V mžiku jsem byl na cestě, kterou vytvořila lesní
technika, když se v místech těžilo dřevo. Tlapkal jsem po cestě,
přeskakoval větve a než jsem se stihnul po okolí pořádné rozhlédnout, očadla
přímo přede mnou zmerčila dřevěnou stříšku. Jen co očadla stříšku zmerčila,
tlapky zrychlily. Klacky neklacky, tlapky mne nesly kupředu tak rychle, jak jen
to šlo.
Po několika rychlých krocích a
několika dlouhých skocích jsem stál u stříšky. U krásné dřevěné stříšky, na
které se podepsal zub času. Jen co jsem na stříšku kouknul, uviděl jsem
vodičku, kterou stráží. V tu chvilku se mé tlapky zastavily a já věděl,
kam mne chtěly zanést. Už od cesty před loukou věděly, že se nedaleko ukrývá
tato krásná studánka.
Studánka není v perfektním
stavu, zato však vybízí k zastavení. Dokonale zapadá do okolní krajiny,
která se mění před očima. Z okolí částečně zmizely vysoké stromy, zato
jsou již místy vysázené pidi stromky. A studánka, která pamatuje minulé
tisíciletí, by mohla vyprávět.
Jak bude studánka vypadat, až se
okolní les dosází, to vám neštěknu. Co vám však štěknout mohu je, že když si na
studánku vzpomenu, vybavím si babičku, která vypráví zážitky ze svého dětství.
To samé dělá i studánka s vynikající vodičkou. Stačí jen se zaposlouchat.
Nebo se pořádně porozhlédnout po okolí, tak je vzkaz studánky zaznamenán
člobrdím písmem.
