Dnes vás zavedu ke studánce Pod
Hlínou, kterou najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.
Tlapkal jsem zpevněnou cestou
hlubokým lesem. Do kroku mi zpívali ptáčci, paprsky puňti mi vyhřívaly hřbet a
já si užíval chvíli tady a teď. Jakpak by také ne, když po dlouhé bílé zimě
vykouklo sluníčko a já se dostal do hlubokých lesů mých oblíbených Brd.
Tlapky mne nesly hlubokým lesem,
který jsem opustil jen na chvilku. Na chvilku tak krátkou, že než jsem zjistil,
že svištím mezi stromky na podmáčené louce, ocitl jsem se u rybníčku a
v mžiku byl opět v lese. Lese krásném, plném vysokých jehličnanů.
Pod jehličnany jsem merčil
koberce mechu a spoustu pěšinek vytlapkaných mými lesními kámoši. Čím více
pěšinek jsem merčil, tím více jsem je chtěl jít prozkoumat. Chtěl jsem se vydat
po pěšince vedoucí pod vysokými stromy, mezi koberci z mechu, jen občas
ohraničené pařezy. Jenže to jsem nemohl. Opět jsem byl v místě, kde je
vstup povolen pouze po cestě a do lesa se nesmí. Přitom les kolem mne je tak
nádherný.
Nebyly to jen pěšinky a koberce
mechu, co mne sváděly k porušení zákazu. Pod vysokými stromy se klikatil
krásný potůček. Tedy potůček, podle množství vodičky co korytem tekla, bych ho
spíš nazval říčkou. Divokou brdskou říčkou s malými vodopády a spoustou
zatáček. Mezi divokou vodičkou a břehem jsem pozoroval zbytky zmrzlého snížku.
Puňťovy paprsky rozzářily hluboký les a já si připadal, jako bych byl
v pohádce. Jen kdybych mohl do pohádky vtlapkat. To bych byl ten
nejspokojenější psí průzkumník, jaký v tu chvíli na místě byl. Jenže do
pohádky jsem vtlapkat nemohl. Jen co jsem si krásnou přírodu prohlédl
z cesty, pokračoval jsem po zpevněné cestě dál, přímo za famfrňákem.
Tlapky mne nesly po tvrdé cestě.
Po pravé tlapce si mi začal zvedat kopec, po tlapce levé jsem měl mírný svah.
Protlapkal jsem několik zatáček, přetlapkal jsem několik mostků a prohlédl si
další potůčky, když se cesta, po které jsem tlapkal, začala pomalu zvedat.
Tlapkal jsem stále kupředu, nyní
již do mírného kopečka. Protlapkal jsem dvě větší rozcestí, když jsem kousek
přede mnou, v půlce kopce, zmerčil vysoký jehličnan s tabulkou.
S tabulkou mne tak dobře povědomou, že jsem nelenil, kopnul do vrtule a
svištěl k tabulce na stromě. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla
plápolala na kebuli. Byl to takový fofr, že než jsem se nadál, byl jsem u
směrovky, která ukazovala na sotva znatelnou pěšinku po mé levé tlapce.
Jen co jsem pěšinku zmerčil,
vydal jsem se k ní. Jen tlapku jsem na pěšinku položil, když očadla
zmerčila malý dřevěný domeček a před ním potůček. Merčil jsem domeček jen
několik málo dlouhých kroků od cesty. Jen několik málo kroků z prudkého
svahu mne dělilo od krásného místa. A já musel jako vždy počkat, až ke mne
dorazí člobrdice.
Byl jsem tak natěšený a tak
zvědavý, zda objevím to, co myslím, že objevím, že jsem nemohl udržet tlapky
v klidu. Svištěl jsem zpět k člobrdici, abych po jejím boku tlapkal
zpět k pěšince, která mne dělila od malé dřevěné chaloupky.
Cesta zpátky k pěšince mi
připadala jako věčnost. Věčnost to však určitě nebyla. Jen co jsem
k pěšince člobrdici dovedl, tlapky se daly do běhu a já svištěl
k domečku tak rychle, a mi od tlapek kousky země odlétaly. Po několika
rychlých dlouhých skocích jsem byl na místě, které mne tak lákalo. Stál jsem u
malého domečku, ze kterého vytékala potůčkem průzračná vodička. Stál jsem u
další nádherné brdské studánky. Studánky Pod Hlínou.
