Tlapkal jsem hlubokým lesem.
Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Co chvilku jsem tlapkal pod
smrky, co chvilku pod buky. Cesta mi šla krásně od tlapek a já si užíval každý
krok, který jsem v tomto nádherném lese udělal.
Tlapky mne nesly z mírného
kopečka po zpevněné, snížkem pokryté cestě. Do kroku mi zpívali ptáčci a já byl
tak rád, že nemusím být doma a mohu se toulat lesem. Tlapkal jsem po boku
člobrdice a nikam nespěchal. Sluníčko mi občas zahřálo kožíšek, občas mne
člobrdice pohladila a já byl naprosto spokojený psík.
Prohlížel jsem si přírodu kolem
sebe. Co chvilku jsem pod vysokými stromy viděl koberec bílého snížku. Jen o
mrňousek dál jsem pozoroval zasněžené keře, ze kterých se ozýval nádherný zpěv
ptáčků. Kdyby nemrzlo, až se mi ze stejkárny kouřilo, štekl bych, že ptáčci
vítají jaro. Ale to je v nedohlednu.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
spokojeně tlapkal. Minul jsem tolik cest, cestiček a pěšinek a stále jsem měl
na co koukat. Člobrdice si chválila lavičky, které byly co pár kroků.
Nechválila si však parkové lavičky, které by v tomto krásném lese bily do
očí. Chválila si lavičky, které žádné bystré očadlo nepřehlédne, a které i
přesto ladí s okolní přírodou.
Než jsem se nadál, byl jsem na
rozcestí. Po pravé tlapce jsem zmerčil turistický přístřešek, zato po tlapce
levé, to byla jiná. Kromě naučné tabule, kterou jsem merčil už z dálky,
jsem zmerčil pěšinku, která vedla z kopečka dolů. Kam, to jsem neviděl.
Z místa kde jsem stál, jsem zmerčil pouze několik kamenných schodů. A po nich
jsem, jak asi správně tušíte, musel tlapkat tam, kam vedou.
Rychlým zavrtěním chvostu jsem
zamával člobrdici na rozloučenou a už jsem svištěl po schodech z mírného
kopečka. Doprovázelo mne zábradlí a kebulí mi prosvištěla myšlenka, že tady
člobrdové mysleli opravdu na všechno.
Tlapka střídala tlapku a celé mé
já bylo zvědavé, kam mne tlapky zanesou. Po několika svižných krocích jsem
přímo před sebou zmerčil soutok dvou potůčků a opodál malou dřevěnou lávku.
Kebulí se mi honila spousta myšlenek. Nevím proč, ale pod kobercem sněhu mi
kebule věštila bažinu. Zda se trefila či nikoli, těžko štěknout. Každopádně
jsem byl moc opatrný, abych nezasvištěl někam, kam nemám, že jsem tlapkal pouze
po pěšinkách. A dobře jsem udělal.
Jen co jsem stál na pevné zemi a
schody jsem měl za chvostem, pořádně jsem se rozhlédl po okolí. Nebyla to jen
nádherná příroda a zurčící potůček, kdo mne na místě přivítal. Po levé tlapce,
jen mrňousek za mnou a o několik dlouhých kroků opodál, jsem zmerčil malovaný
domeček. Domeček, který měl sice dvířka na petličku, zato z pod celého
jeho já vytékala průzračná vodička a vytvářela jeden z potůčků, které jsem
merčil již od schodů.
Musím vám štěknout, že když jsem
se toulal krásnou přírodou Píseckých hor, jen co by pro kostičku doběhl od
okresního města Písek, neštěklo by mi, že v této pohádkové přírodě,
objevím ještě pohádkovější studánku. Studánku, ze které vodička teče proudem.
Studánku, která má tak chutnou vodičku, že to byla tentokrát člobrdice, kdo se
studánku snažil vypít. Naštěstí má studánka tak silný pramen, že vypít celou
studánku se člobrdici nepovedlo. A to ani zdaleka.
Na závěr bych chtěl poděkovat mým
milým čtenářům, kteří mne do Píseckých hor pozvali a Lesům města Písku, kteří
všem tulákům připravily nespočet posezení a přístřešků, které svádí
k odpočinku. Ať je léto nebo zima, s místy k odpočinku je
toulání opravdu prima.
A ještě jedno malé upozornění na
závěr závěru. Jen mrňousek od studánky, u jedné z hlavních příchozích
cest, probíhá těžba dřeva. Proto prosím buďte opatrní a dodržujte pokyny, které
cestou potkáte. Místa těžby jsou označena výstražnými cedulemi se zákazem
vstupu. Na lesní cestě pak můžete potkat projíždějící lesní techniku. Za
všechny pracovníky v lese prosím, zdržujte se pouze na cestách a pěšinkách,
které nejsou za těmito cedulemi. Čím dříve se práce podaří dokončit, tím dříve
se budeme moci místy toulat bez omezení. Navíc se dříve do lesů vrátí klid, za
kterým do nich chodíme.
