
Tlapkal jsem hlubokým lesem do
mírného kopečka. Tlapky mne nesly po zpevněné lesní cestě, ušadla poslouchala
zpěv ptáčků vítajících jarní počasí, famfrňák si užíval lesní vůni
přicházejícího jara a chvost se spokojeně vrtěl v rytmu kroků. Tlapkal jsem
lesem a užíval si jej tak, jak to umím jen já.
Co chvilku jsem hupsnul přes
škarpu, abych se podíval na okolní les z výšky. Co chvilku jsem svištěl
kupředu po cestě, abych dopředu věděl, kam člobrdici vedu. Lesem po levé tlapce
jsem svištět nemohl. Tam je přísný zákaz vstupu. Zato lesem po pravé tlapce,
tím jsem svištět mohl. Když mne omrzelo tlapkání po tvrdé cestě, zaběhl jsem do
lesa po pravé tlapce a svištěl mezi vysokými stromy, s větrem o závod. Co
chvilku jsem prozkoumal pěšinku, vyšlápnutou mými lesními kámoši. Co chvilku
jsem si přečetl vzkazy na balvanu.
Netrvalo dlouho a z lesa, kterým jsem mohl svištět, se vyklubal
takový kopec, že jsem se raději vrátil k člobrdici na cestu.
Chvilku jsem tlapkal po boku
člobrdice, chvilku jsem zkoumal cestu před sebou. V místech, kde se les po
mé pravé tlapce začal rozprostírat na pořádném kopci, se les po mé levé tlapce
proměnil. Tam jsem koukal mezi stromy a připadal si ták vysoko, jako už dlouho
ne. Kdybych jen mohl lesem jen tak svištět. Ale to jsem nemohl. Tento kousek
lesa stále využívá armáda.
Tlapkal jsem po cestě a užíval si
chvíli tady a teď. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc je dobře, že už alespoň do
části Brd mohu vtlapkat. Také se mi kebulí honilo, jak Brdy vypadaly, když se
do nich nesmělo. Vzpomněl jsem si na dávný výlet přes Hrachoviště. Krásné
místo, kde vojáci vytvořily super bájo lázně. Takové lázně, které jsem nikde
jinde nenašel. Lázně tak hluboké, že jimi musím plavat. Zároveň jsou lázně tak
malé, že je hned přeplavu. V těchto místech prý bydlí mí obojživelní
kámoši a moc se jim tu líbí. Proč, to asi tuším. Už se těším, až bude
teploučko, to na Hrachoviště člobrdici opět zavedu.
S kebulí plnou myšlenek mi
šla cesta krásně od tlapek. V mžiku mne tlapky nesly z mírného
kopečka. Než jsem se nadál, byl jsem v dolíku a po levé tlapce měl
zábradlí z kamenů, jaké znám už skoro jen z vyprávění. Toto zábradlí
nacházím už jen na místech opravdu zapomenutých.
Prohlížel jsem si zábradlí, četl
vzkazy od kámošů, když v tom se přede mnou, v celé své kráse, ukázala
pěšinka. Pěšinka uzounká, že být nepozorný, snadno ji přehlédnu, pozorným
průzkumníkům však pěšinka určitě neunikne. Dotlapkal jsem k pěšince a
nestačil valit očadla. Na konci krátké úzké pěšinky, pod prudkým svahem jen
mrňousek od cesty, zmerčil jsem něco, o čem jsem dnes ještě nepřemýšlel.
Přímo přede mnou, pod kopcem na
kterém jsem stál, na konci uzounké pěšinky, stála velká dřevěná budka. Ne tak
velká, aby se do ní člobrda vešel, ale akorát tak velká, abych se do ní vešel
já. To jsem musel prozkoumat. Sesvištěl jsem z kopečka, obsvištěl jsem
strom a v mžiku jsem stál u chaloupky. Chaloupky, ze které vytékal potůček
průzračné vodičky. Našel jsem další brdskou studánku. Studánku ukrytou
v hlubokých lesích, jen mrňousek od cesty.
Jak už jsem štěkl, pěšinku
vedoucí ke studánce nepozorný průzkumník snadno mine. Kdo však má očadla
v pohotovosti, možná si jí všimne. Studánku ukrytou pod kopečkem nemine
nikdo, kdo o studánce ví. A kdo o studánce neví, ten bude překvapen, že se na
místě studánka ukrývá. Nebo si studánky vůbec nevšimne, kdo ví.



