Dnes vám štěknu o rozhledně
Jarník, kterou najdete v hlubokých lesích Píseckých hor. Věřili byste
tomu, že rozhledna Jarník je první rozhledna, kterou jsem zdolal? Vím,
rozhleden jsem objevil několik, ale vždy jsem čekal na člobrdici pod
rozhlednou.
Tlapkal jsem hlubokými lesy
Píseckých hor. Prudké stoupání jsem měl za sebou a po rovince jsem tlapkal tak
dlouho, že už jsem na něj málem zapomněl. To se ví, občas mne čekalo malé
stoupání, po kterém následovalo malé klesání, ale to bylo proti původnímu krpálu
sotva znatelné.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Famfrňák si užíval vůni zasněženého lesa, ušadla si užívala zpěv ptáčků a
očadla si prohlížela okolní les, který se co chvíli měnil. Chvilku jsem tlapkal
smrčinou, chvilku bučinou, chvilku lesem smíšeným. Různé druhy lesa na sebe
krásně navazovaly, že až po několika dlouhých krocích jsem zjistil, že les,
kterým tlapkám, je jiný, než les mrňousek za mnou.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal. Lesní cesta se vinula hlubokým lesem, až jsem dotlapkal na místo, kde
bylo tolik lesních cest a pěšinek, až mne přecházel zrak. Měl jsem na výběr
z tolika cest, že bych je nespočítal. A aby mi les rozhodování usnadnil,
všechny cesty vedly do lesa stejně krásného. Jediný rozdíl byl, že některé z
cest vedly z kopečka, jiné po rovince či do mírného kopečka. Rozhodování
bylo tak těžké, že jsem usoudil, že nejlepší bude pokračovat cestou, po které
jsem přitlapkal.
Tlapky mne nesly stále kupředu a
já si všimnul, že už dlouho mne doprovází modré značky na stromech. Kebulí mi
proletěla myšlenka, že tentokrát výletuji jako spořádaný turista, nikoli jako
průzkumník. Celému mému já to ovšem vůbec nevadilo. Stejně jsem tlapkal
spokojeně vedle člobrdice a užíval si každého kousku nádherné přírody, kterou
jsem protlapkával.
S kebulí plnou myšlenek, jak
je v těchto horách krásně, a s vrcením chvostem do kroku, jsem se
zničehonic ocitl na vrcholku Jarník. Vrcholek prozradil malý hraniční kámen po
mé pravé tlapce. Že jednou vystoupám na vrchol tak snadno, o tom se mi nikdy
ani neštěklo. Vždyť jsem jakou dobu tlapkal skoro po rovince a najednou
vrcholek. To mi kebule nebrala.
Po důkladném průzkumu okolí jsem
nechal vrcholek vrcholkem a vyrazil kupředu. Protlapkal jsem několika zatáčkami
a v mžiku se ocitl na dalším rozcestí. Dotlapkal jsem na rozcestí, které
bylo od toho předešlého ták rozdílné. Cest tu bylo mnohem méně a pěšinka žádná.
Zato tu bylo několik laviček vybízejících k odpočinku a něco, co stálo za
průzkum.
Stál jsem na rozcestí a pozoroval
člobrdici. Ta si prohlížela pohádkovou přírodu schovanou pod bílým snížkem a
mne nevěnovala skoro žádnou pozornost. Toho využilo celé mé já. Při člobrdiččině
nepozornosti se tlapky daly do pohybu a pomalu, neslyšně, mne nesly na místo,
které jsem musel prozkoumat.
Po několika dlouhých tichých
krocích jsem byl i kovového obra. Obra, kterého člobrdice přehlédla. Nebyl to
však obyčejný kovový obr, tenhle obr nijak neděsil. Ba právě naopak. Díky
schodům, které vybízely k průzkumu, to byl velký sympaťák.
Nevím kolik schodů jsem zdolal,
když jsem vycítil přítomnost člobrdice. Stála kousek za mnou a myslím, že
z mého průzkumu dobrý pocit neměla. Na jednu stranu jsem se jí nedivil.
Zmrzlé, místy zasněžené kovové schody sice k průzkumu vybízely, ale
bezpečné rozhodně nebyly. Jenže zvědavost byla silnější a já musel tlpakat na
průzkum a stoupat do výšin.
Nechtěl jsem riskovat, že bych
musel průzkum vzdát. Kopnul jsem do vrtule a v mžiku jsem měl za sebou tolik
schodů, že už by byla škoda se vracet. Možná, kdybych se kouknul nad sebe,
zjistil, bych, že zase až tak moc vysoko nejsem. Ale to jsem neudělal a
pokračoval stále za famfrňákem.
Netrvalo dlouho a byl jsem nad
špičkami stromů. Koukal jsem, jak mi vysoké stromy stojí pod nohami a schody
vedou stále výš a výš. Tady už jsem neměl dobrý pocit, ale věděl jsem, že teď
už pokračovat musím.
Tlapky mne nesly čím dál tím
pomaleji. I člobrdice mne stihla dojít. Naštěstí už mi chybělo jen několik málo
kroků a mohl jsem štěknout „Zvládnul jsem to“. To bylo ve chvíli, kdy mi svět
ležel u nohou, a já stál na rozhledně Jarník. Nad kebulí se honily mraky a
občas na přírodu kolem mne posvítil puňťa. Koukal jsem na zasněžené lesy, louky
a pole. Koukal jsem na vísky a města v širokém dalekém okolí.
Kam až jsem viděl, to nevím.
Abych byl upřímný, bylo mi to jedno. Koukal jsem do dáli daleké, kožíšek mne
čechral slabý větřík a já si užíval každý kousek přírody, kterou jsem měl jako
na tlapce. Byl jsem ták spokojený. Překonal jsem strach, který jsem měl, když
jsem viděl špičky stromů pod tlapami a dotlapkal jsem až do cíle. Do cíle, ze
kterého bych měl vidět až do mých oblíbených Brd. Až tam jsem však neviděl. To
vím určitě. Třeba někdy příště, když už vím, že to zvládnu.
