Dnes vám štěknu příběh
z Píseckých hor, kde mým prvním zastavením byla vyhlídka píseckých
lesníků.
Jen co jsem vyskočil z auta,
byly mé tlapky k nezastavení. Jakpak by také ne. Člobrdice vybrala
parkoviště co nejblíže mému dnešnímu cíli a ono bylo zrovna na takovém místě,
kde mne až zrak přecházel. Parkovišťátko pro pár plechových mazlíků uprostřed
tolika rybníků a rybníčků. S takovým začátkem výletu jsem opravdu
nepočítal.
Být tu v létě, tak se
neudržím a na výlet potlapkám s mokrým kožíškem. Jenže v zimě? To na
koupání není to správné póčo. A podle mokrých skvrn na ledu bych tipoval, že
kdybych se vydal sklouznout, klouzání by se mohlo proměnit v plavání. A to
já bych tuze nerad. Raději jsem kopnul do vrtule a vydal se nejbližší cestou
k blízkému lesu.
Prosvištěl jsem uličkou mezi domy
do mírného kopečka. V mžiku jsem byl na začátku lesa. Po pravé tlapce jsem
viděl louku s dalším rybníčkem, po levé tlapce a přímo před sebou hluboký
les. Bylo tu tolik cest, cestiček a pěšinek, že jsem nevěděl, kterou se mám
vydat dál.
Než jsem se nadál, tlapky vybraly
lesní cestu plnou modrobílých obrázků a já byl ve svém živlu. Mohl jsem svištět
kupředu a těšit se, jaké krásné místo objevím.
Tlapkal jsem hlubokým lesem do
mírného kopečka. Vysoké stromy mne doprovázely na každém kroku, stejně jako
obora po mé pravé tlapce. V oboře bydlí mufloni a daňci, ale na mne se
přišla podívat jen jedna malá zvědavá koza. To byla bžunda. Kozenka menší než
já, s roztomilými růžky se se mnou chtěla kamarádit. Sice jen přes plot,
jak také jinak, ale tohle bych nečekal. Zato statný muflon si mne prohlížel
z bezpečné vzdálenosti a kolem něj pobíhala spousta muflončat. Jen daňci
si mne nevšímali. Leželi se svým obrovským parožím pod krmelci a nechali se
obdivovat.
Když jsem měl v merku celé
osazenstvo místní obory, vypravil jsem se vzhůru k nebesům. Čekal mne
pořádný krpál. Takový krpál, že jsem měl co dělat, abych člobrdici neztratil.
Tlapky mne nesly vzhůru k nebesům, famfrňák si užíval vůni místního lesa a
mých nových místních kámošů, jen ušadla musela být v pohotovosti a
poslouchat, zda je člobrdice alespoň v doslechové vzdálenosti. To víte,
člobrdici nenesly nohy tak snadno a rychle jako mne mé zvědavé tlapky.
Člobrdici dával kopec pořádně
zabrat. Sotva se ke mne připojila u široké lesní cesty, bylo vidět, jak se jí
ulevilo. Když jsem však cestu přetlapkal a vydal se dále do kopečka, úsměv se
jí z tváře rychle vytratil. Ušadla zaslechla něco o tom, že do dalšího
kopečka už ne, ale kdo by mu odolal? Obzvlášť když hned za cestou očadla
zmerčila obrovský zasněžený balvan se zvláštním nápisem.
Prohlédl jsem si balvan a
pokračoval stále kupředu. Na chvilku se lesní cesta narovnala a já tlapkal po
rovince. Po několika málo krocích, hned za první zatáčkou, mne čekal takový
krpál, jaký jsem v Píseckých horách ještě nezdolával. Dosud jsem tlapkal
do kopce, ale z tohoto místa se už o kopci štěkat nedalo. Tady mne čekal
krpál se vším všudy.
Tlapky mne nesly zasněženou lesní
cestou, která chvilku vypadala jako pěšinka, stále za famfrňákem. Minul jsem
ležící strom, obtlapkal pár velkých větví a než jsem se nadál, byl jsem na
cestě, která vedla jen do mírného kopečka. Tady jsem opět počkal na člobrdici a
po jejím boku se vypravil kupředu.
Les, kterým jsem dosud tlapkal,
se změnil. Už mne nedoprovázely jen vysoké stromy. Nyní jsem byl
v místech, kde byla spousta mladých stromků a také dokonce místo bez
stromků. V těchto místech mne přivítala spousta zasněžených balvanů.
Nebyly to však jen zasněžené
balvany, co očadla zaujaly. Za balvany, už jen o mrňousek dál, očadla zmerčila
chaloupku. Krásnou dřevěnou chaloupku s prostorným zápražím. To se ví,
balvany nebalvany, tlapky vyrazily kupředu a v mžiku jsem byl u chaloupky.
Z mých oblíbených Brd
podobné chaloupky znám. Tahle chaloupka však byla něčím jiná. A to o moc jiná.
Tahle chaloupka nemá žádné dveře, zato ve svém krásném já schovává lavičky
vybízející k posezení. Nebýt taková zima jako dnes, určitě by si tu
člobrdice chtěla odpočinout. Jen tak posedět v klidu místního hlubokého
lesa a pokochat se vyhlídkou mezi stromy. Kdo by také po takovém výstupu odolal
pokušení a v chaloupce si neodpočinul.
Písecké hory budou určitě plné
dalších překvapení. Na to vám i tlapku dám. A já ta překvapení vyčmuchám, to mi
můžete věřit. S podobnou malou chaloupkou, která vybízí k odpočinku a
byla veřejnosti přístupná, to se jeden nesetkává často. Musím poděkovat všem,
kdo se o tuto chaloupku starají. A velké dík patří také Lesům města Písku, bez
nich by tu tento klidný kousek ráje nad Pískem nebyl.
